Historie: „První list „Rajské sonáty“…nese název „Zjevení“. Je tím vyjádřena povaha a závažnost motivu, který je zážitkem z celého cyklu asi nejhlubším. Umělec promítá sem část svého vlastního vnitřního života – vytoužená žena vzala na sebe podobu mladší ženské postavy z obrazu „Kytice“ – a proto volí výjimečnou, novou techniku dřevorytu…Podařilo se mu skutečně dosíci dřevorytem onoho nadskutečného, vnitřního světla, přiměřeného námětu, jímž je kouzelný sen.“ [Volavka 1931–1932, s. 116]
„Umělec kdysi řekl, že formát výtvarného díla je vždy dán jeho námětem, jeho závažností. Proto nyní sáhl po velké plotně z tvrdého zimostrázu, do níž v prosinci 1916 a počátkem roku 1917, do 17. ledna, vyryl list Zjevení, svůj první velký dřevoryt. Spícímu milenci, opřenému o tygra, se ve snu zjevuje v plné kráse své ženské nahoty Ona. Stojí pod banánovníkovými listy v plném světle i se svým zdravím. A v tomto exotickém ráji kvete snítka naší konvalinky. Hned v únoru nato Švabinský v milostném zpěvu pokračuje. Kreslí suchou jehlu Pod banány.“ [Páleníček 1984, s. 101]
„…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]
