Historie: „První list „Rajské sonáty“…nese název „Zjevení“. Je tím vyjádřena povaha a závažnost motivu, který je zážitkem z celého cyklu asi nejhlubším. Umělec promítá sem část svého vlastního vnitřního života – vytoužená žena vzala na sebe podobu mladší ženské postavy z obrazu „Kytice“ – a proto volí výjimečnou, novou techniku dřevorytu…Podařilo se mu skutečně dosíci dřevorytem onoho nadskutečného, vnitřního světla, přiměřeného námětu, jímž je kouzelný sen.“ [Volavka 1931–1932, s. 116]
„Sny, které se mu představovaly, směřovaly vždy více ke stylu. Tím se samo sebou vybavovala nutnost velikých a silných dekorativních čar, rysoval se mu před zrakem dřevorytový list velikého formátu. Črtá si takový ještě v listopadu r. 1916, napřed jen tuší na japonský papír, ale již v představě, jak povede čáry a rozloží světlé i černé plochy dřevorytu (srov. reprodukci v Stu kresbách, 36). Celá koncepce byla tedy již v zárodku myšlena jako čárová dekorativní synthesa. V prosinci a pak do 17. ledna 1917 ryl umělec tuto komposici do dřeva, vytvářeje svůj první a na ráz veliký, monumentální dřevoryt. Pojmenoval jej ZJEVENÍ. Obsahem je to: Adamův sen v noci o Evě. Je noc. Adam, zmládlý tentokrát na bezvousého jinocha, jaký snad ještě ani neokusil rozkoše lásky, spí na balvanu, opřen o bok velikého tygra, rovněž spícího na mohutné desce kamenné. Je to v lese, půl českém půl tropickém, jak si jej sestavil svobodný bon plaisir umělcův. V pudovém schraňování tělesného tepla v noci bez slunce zkřížil tu jinoch pod sebou nohy, zblížil s patou levé nohy dlaň své pravice a levici jako by chránil prsa, k nimž přichýlil hlavu snem obtiženou, vystavuje co možná malou plochu těla nočnímu chladu – v listě zcela básnickém pozoruhodná poslušnost výtvarníka všem zákonům přírody! Je to zde skutečný hluboký spánek člověka. I tygr se tak stočil, byť volněji, a jeho mohutný žíhaný ohon obloukem obtáčí spícího. Skoro v stejné úrovni jsou krásná kučeravá hlava jinocha a veliká tygrova. Je-li pak hlava mládence v přítmí, je tygří již zasažena prudkým a magickým světlem, které jako by vybuchlo v střední ploše kresby. A ta tygří hlava proto ve tmě svítí, až zvíře jakoby spíše v oslnění než spánkem oči přivírá, že se i v nitru spícího mladíka probouzí tygr vášně, rodí sen o úchvatu. Zatím je tento spící sám uchvácen, vytržen z českých lesů a unesen do lesa jiného, lesa báje a poesie, kde se mu ve tmě noci rozžhavil, rozsvítil a rozzářil sen-vidina. Neboť všechno to světlo proudí z nahé ženy, jejíž dlouhé krásné tělo celé samo svítí a září, vystíněno v své svítivé bělosti jen nepatrně čarami, žena, která má trochu pózu jedné z obou figur olejové Kytice z roku 1914 i trochu postoj paní, která na obraze Atelieru napravo podobně vykročená, ale oděná, má stejně spuštěny vlasy – zde však neodchyluje svého obličeje do profilu, nýbrž obrací se skoro na plno k nám, malá poměrně k dlouhému tělu oblá hlavička, věnčená listím, jako byl model Atelieru věnčen tulipány. V náručí drží tato žena bílou holubici, jaká na půl rozvírá křídla i dole mezi jejím kročejem, probuzený pták něhy při ženě, v kontrastu s vášnivostí tygra spícího v poblíží muže. Vzpomeneme antické Afrodity s jejími holubicemi nebo hrdličkami. A od té Venuše-Evy proudí světlo v paprscích jako ze zlaté monstrance na oltáři…Zářivé, výbušné světlo zasahuje vše kolem, vítězíc nad nocí. Okraje hamsunovských jehličnatých větví se jim zapálily jako hořící prsty, kapradiny, půl naše půl tropické, mění se v něm ve zpěněné peřeje světelné a z lesa jim planou obrovské listy palmové jako plamenné oblé a zahrocené široké meče, zatím co proti zářivému zjevu ženy vybujela bizarní orchidea s tmavou bliznou. I žasne dole napravo mezi kapradím naše veverka nad tím přívalem světla a nad tím zjevením zlaté zářivé ženy, zdvihajíc v napětí špičaté uši, a nahoře vlevo v přítmí klape zmatena zobákem a rozvírá neklidně křídla cizokrajná tmavá volavka, symbol vší bizarnosti té fantastické noci. Smyslně a ostře voní v světle vstavač s temným lunem, ale i sladce cudnou svou vůni ptýlí zvonečky veliké konvalinky. bílé světélkujíce ve tmě dole v popředí. Shakespearův Sen letní noci, kouzelné noci svatojánské, mísí se tu s robinsonádou muže osamělého na ostrovní džungli s tygrem, kdesi mimo zlý skutečný svět – a na tom ostrově svobodného snění zjevuje se jako božstvo a vládkyně krásná Žena. Cudnost první tuchy o ženě a půvab první lásky jako by se tu projevovaly touto jinošskou postavou takřka hocha a křehkým dívčím zjevením jeho ideálu. Tak, vymodlena zaklínáním jeho touhy a stvořena ze žebra jeho obraznosti, ukázala se Adamovi v náhlém rozhrnutí vegetace a v přívalu světla své nahoty, k níž vše se obrací – prstové konce jehličnatých stromů, ostré hroty palmových listů, oblé vlny plavuní a kapradí – žena Eva, na své cestě do Ráje, který jediná zná na zemi na zemi otevřít, obličejem se obracejíc ještě vzad, aby probudila žhavým snem v spícím muži tygří vášeň jeho žárné lásky. Je to – řekli jsme – první Švabinského dřevoryt, v této periodě, kdy se rozvine jeho mistrovství právě v této technice. Zde má ten dřevoryt ještě ráz měkce a široce malířský, nervně chvějný, kdy řezy a vrypy nemají dosud přesného řízu pozdějšího – neboť je to teprve přechod, nikoli beze zbytku, z malířského náčrtu uhlového nebo tušového do vlastní dřevorytové techniky.“ [Žákavec 1936, s. 49–54]
„Nový pojem rodiny, vysněný, poetický, romanticky podbarvený, počala rozvíjeti malířova obraznost a opojná píseň lásky předcházela nové dílo. Cyklus Rajské sonáty počal klíčiti, aby ve čtyřech letech (1916–1920) uzrál v dřevorytovém díle. Tato monumentální čtyřvětá skladba neobešla se bez příprav a soubor kreseb, dokládajících rozvin myšlenky i studijní průpravu k dílu, poukazuje již sám k závažnosti nové práce. V tropickém kraji, skutečném jen silou malířova vidění, vyvíjí se rajská idyla dvou láskou opojených lidí, využívajících svůj erotický úděl s neostýchavostí primitivů. Exotické prostředí stalo se nezbytností, aby thema zbaveno bylo všeho rmutu života všedního a vyznělo vysokou, svobodnou melodií, vyjadřující lásku jako mohutný pudový a citový živel, jako sílu ovládající život mimo určitý čas a reální prostor. Smyslnost, roznícená láskou, otevřela v umělci bránu velikého tajemství života a nové poznání nutkalo k realisaci formou monumentální. Umělec, jenž cenil přírodu jako velikou ploditelku, jenž miloval její kypivou sílu, kolotání živých šťáv v žáru letních dnů, jejž vzrušovalo mysterium živočišného i rostlinného plození, jehož býval v přírodě svědkem, chtěl malířsky pochopiti a vyjádřiti Eros v jeho podstatě, zbavený všeho alegorického obalu a vší přítěže realistické. Zprostil lásku všech složek dramatických a proměniv ji v čistou idylu dvou lidí, zamítl všechno, co bylo mohlo zastříti pravdu a krásu velikého životního jevu. Vývin myšlenky k Rajské sonátě byl živen osobními zážitky, jež napovídá všechny práce let 1916–1920. Dál se mimo město, v přírodě venkova, ve dnech letních, jež opojovaly smysly malířovy. Nebylo náhodou, že se tehdy pokusil o první vtělení Slunovratu, že se tehdy kmitl jeho hlavou první motiv Srpnového poledne, jenž dozrál nakonec v dřevorytu ve formě ženské postavy, vířící ve spirále nad rozvlněným žitným polem v horkém, stoupajícím vzduchem poledním. To všechno se odvolává nějak k práci na Rajské sonátě a všechno, co vytěžil Švabinský v naší krajině, proměněné krátkým létem v přírodu překypující plodností, přenášel v krajinu, jež se utvářela v jeho fantasii kolem páru rajských milenců….A jako krajina zrály i typy ženy a muže, v nichž hledal výraz prosté, čisté lidskosti, mravní nenucenosti a svobody. Že postavy nabyly rysů tak osobních, bylo protestem proti nesvobodě, jíž poutá člověka společenský zvyk, bylo odbojem umělce, jenž si žádá svobodu života jako svobodu umění. První věta Rajské sonáty líčí sladké zjevení ženy osamělému muži a kresba štětcem ukazuje již hotovou podobu malířovy představy. Komposiční stavba v ploše a prostoru jest tu již hotova, vyřešena jest i světelná náplň obrazu. V dokonalé rovnováze organisovány jsou tvary, rozvedeny komposiční silokřivky a vytčen rytmus skladby, dláto rytce rozpisovalo pak v liniích, co v náčrtu bylo již pevně formulováno. Skoro bezprostředně následoval druhý list sonáty, líčící rajský byt šťastné dvojice pod mohutnými listy banánu. Na měkkém loži lupeny vystlaném odpočívá žena, zdvihší se zpola v údivu nad darem, jejž přinesl milenec z hloubi pralesa – těžkým, zralým hroznem…List vtělující spasma vášně a později jako čtvrtá věta sonáty označený, zabral umělci skoro polovinu roku 1918. Sonáta dospívala jím k svému uzavření. Studie k tomuto listu, kreslené s bedlivostí a zevrubností mánesovskou, ukazují, jakou váhu kladl Švabinský na tvarové ujasnění složité sestavy aktů, jak usiloval o jasnost formálního poznání ve všech článcích tělesných. Třetí list, vsunutý o dva roky později mezi list druhý a čtvrtý, dovršil velkolepou čtyřvětou skladbu, již dlužno čítati k nejzralejším plodům Švabinského umění a k nejlepším dílům českého moderního malířství.“ [Matějček 1947, s. 27–28]
„…Zároveň roste v umělci i záměr vyprávěti o tomto šťastném životě v cyklickém sledu a odíti ho monumentalisující formou. Tak vzniká první list příští čtyřdílné Rajské sonaty, nazvaný Zjevení a provedený v dřevorytu v roce 1917. Za tropické noci tu sní mladý muž, opřený o tělo tygra (varianta z motivu Arkadie), o ženě, která se mu mezi kapradím, banánovníkovými listy i větvemi jehličnatého stromu zjevuje v záři magického světla. Již neobvyklé rozměry tohoto listu, zvládnutého s virtuosní technickou jistotou, i komposice i velkorysost výrazových prostředků naznačují, že v umělci ožívaly znovu představy velkého dekorativního obrazu, jakým před lety byl Žlutý slunečník…Hned po dokončení jejího prvního listu zachycuje na měděnou desku novou visi, nazvanou Pod banány (suchá jehla).“ [Loriš 1949, s. 112]
„Umělec kdysi řekl, že formát výtvarného díla je vždy dán jeho námětem, jeho závažností. Proto nyní sáhl po velké plotně z tvrdého zimostrázu, do níž v prosinci 1916 a počátkem roku 1917, do 17. ledna, vyryl list Zjevení, svůj první velký dřevoryt. Spícímu milenci, opřenému o tygra, se ve snu zjevuje v plné kráse své ženské nahoty Ona. Stojí pod banánovníkovými listy v plném světle i se svým zdravím. A v tomto exotickém ráji kvete snítka naší konvalinky. Hned v únoru nato Švabinský v milostném zpěvu pokračuje. Kreslí suchou jehlu Pod banány.“ [Páleníček 1984, s. 101]
„…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]
