Max Švabinský u litografického kamene, přelom 50. a 60. let 20. století, archiv rodiny
Grafik
Max Švabinský
17. září 1873 – 10. února 1962
Český malíř, kreslíř a grafik
Max Švabinský bezesporu patří mezi naše největší umělce konce 19. a první poloviny 20. století. Jeho dílo se stále těší pozornosti a oblibě jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností. O jeho životě i tvorbě existuje bohatá literatura. Níže stručně uvádíme zásadní etapy jeho grafické tvorby.
Začátky grafické tvorby
Na přelomu 19. a 20. století nebyla grafická tvorba v Čechách příliš rozvinutá a věnovala se jí pouze hrstka umělců. Max Švabinský (nar. 17. 9. 1873 v Kroměříži) se k této skupině připojil koncem 90. let jako mladý, ale již uznávaný malíř a brzy na tomto poli dosáhl výrazných úspěchů. Právem bývá Švabinský označován za otce české moderní grafiky. Jeho prvním učitelem grafického umění byl profesor pražské Akademie umění Julius Mařák (1832-1899), který Švabinského zasvětil zejména do techniky leptu. Grafika v té době ovšem ještě nebyla na Akademii studována jako samostatný obor.
Švabinský měl vynikající schopnost vcítit se do grafických technik a z jeho grafických děl vyzařuje jejich dokonalé ovládnutí. Kromě techniky leptu Švabinský od počátku experimentoval i s technikou litografie a dřevorytu. Mezi jeho první grafické práce patří portréty, např. Pepa Mařáková, Ela z profilu, Svatopluk Čech, Antonín Dvořák atd. Portrétní tvorba zůstala po celý život podstatnou částí umělcova zájmu, a to v grafice, kresbě i malbě. Výjimečná byla jeho schopnost zachytit a zdůraznit psychologické rysy portrétované osoby.
1897–1900
1900–1919
Kozlovské období
V polovině 90. let se Švabinský seznámil s Elou Vejrychovou a záhy začal pravidelně jezdit do Kozlova, kde se její rodiče usadili na stáří. V roce 1900 se s Elou oženil a Kozlov se až do roku 1919 stal místem jeho pravidelných letních pobytů. Do kozlovského období spadají jak velké skupinové portréty Vejrychovy rodiny provedené jako kolorované perokresby (např. Velká rodinná podobizna, Dvě matky), tak slavné olejomalby Chudý kraj a Eliny portréty (Kulatý portrét, Šedivý portrét).
Kozlovská krajina zásadním způsobem ovlivnila Švabinského grafickou tvorbu. Pro toto období jsou typické zejména lepty. Dokonalosti Švabinský dosáhl jak svou schopností zachytit náladu krajiny v podobě grafických miniatur (např. Orání v mlze), tak i bravurním zvládnutím velkých grafických formátů (např. Letní den, Letní noc) s krajinnou tematikou.
V průběhu válečných let dochází k turbulencím v rodinných vztazích a roku 1919 přijíždí Švabinský do Kozlova naposled. Změny se pozoruhodně promítají i do Švabinského grafiky: na místě impresionistických, výrazově úsporných leptů s krajinnou tematikou se náhle objevují velké realistické dřevoryty oslavující Švabinského nový milostný vztah (cyklus Rajská sonáta, 1916-1917). Tato díla již do kozlovského období obsahově nepatří.
Úspěch a veřejná činnost
Od 10. let dvacátého století se Švabinský postupně stává známou osobností a uznávaným, zčásti až oficiálním umělcem. V roce 1910 je jmenován profesorem Akademie (nejprve nově vzniklé grafické školy, od roku 1926 ateliéru figurální malby po Vojtěchu Hynaisovi). Mezi léty 1916-1935 je osmkrát zvolen rektorem AVU. Na AVU vychoval generaci mladších umělců, mezi něž patřili například Josef Kousal, Miloslav Holý, Cyril Bouda, Alois Moravec, Karel Müller, Karel Štika, Václav Fiala, Jaroslav Vodrážka, Vojtěch Sedláček a další.
V meziválečném období Švabinský tvoří některá svá zásadní díla, jako jsou např. oleje Žně, Vzpomínka na starý Řím a další. Získává také zakázky na výzdobu nejvýznamnějších veřejných staveb v Praze, jako je např. katedrála sv Víta a Národní památník na Vítkově. Je rovněž autorem řady československých bankovek a poštovních známek.
Vedle leptů se ve Švabinského grafické tvorbě postupně více uplatňuje litografie a dřevoryt. Mezi dřevoryty vyniká např. oficiální portrét prezidenta Masaryka z roku 1919 a velké listy Jan Křitel a Básník a múza.
1919–1942
1931–1938
Pobyty na Slovensku
V letech 1931-1938 Švabinský pravidelně trávil letní měsíce na Slovensku, v obci Pohorelá Maša v Horehroní. V horské krajině našel nový zdroj inspirace. Ve svých skicácích zachycoval horskou květenu, motýly, pasoucí se koně, východy a západy slunce a hory v proměnách počasí. Nejznámějším velkým obrazem tohoto původu je olej Poledne na horách, jehož námět byl zpracován i v litografii.
V grafice slovenského období převládají litografie s krajinnými náměty, např. Mraky nad Gindurou, Západ slunce v Nízkých Tatrách, Slovenský chlapec a další.
Chodov a pozdní tvorba
V dubnu roku 1942 zemřela Švabinského druhá žena Anna. S jejím odchodem se vyrovnával těžce, ale oporou mu bylo přátelství manželů Havlíčkových z Chodova u Prahy. V jejich vile trávil pravidelně léto od roku 1942 až do své smrti. Chodovská usedlost s velkou zahradou (tehdy ve volné zemědělské krajině, dnes zahrnutá do sídlišť Jižního Města) poskytovala stárnoucímu umělci klid i dostatek přírodních námětů. Jak na verandě chodovské vily, tak v zahradním altánu nyní Švabinský tráví celé dny u litografických kamenů a grafika jako taková se stává hlavní formou jeho uměleckého vyjádření.
Litografie v tomto období zcela převládá. Touto technikou Švabinský zpracovává jak krajinné motivy, tak portréty známých osobností nebo příležitostná drobná díla. Vytváří známé cykly litografických listů, jako např. Květiny, Orchideje, Motýli, portréty českých básníků (např. V. Nezval, J. Seifert, J. Hora) a významných světových osobností (A. Einstein, R. Thákur, S. Prokofjev, T. Mann aj.). Ilustruje též knihy básní F. Hrubína, P. Bezruče a J. Vrchlického.
Švabinský nepřestává tvořit až do své smrti. Umírá 10. února 1962 v Praze.
