Historie: „Nový pojem rodiny, vysněný, poetický, romanticky podbarvený, počala rozvíjeti malířova obraznost a opojná píseň lásky předcházela nové dílo. Cyklus Rajské sonáty počal klíčiti, aby ve čtyřech letech (1916–1920) uzrál v dřevorytovém díle. Tato monumentální čtyřvětá skladba neobešla se bez příprav a soubor kreseb, dokládajících rozvin myšlenky i studijní průpravu k dílu, poukazuje již sám k závažnosti nové práce. V tropickém kraji, skutečném jen silou malířova vidění, vyvíjí se rajská idyla dvou láskou opojených lidí, využívajících svůj erotický úděl s neostýchavostí primitivů. Exotické prostředí stalo se nezbytností, aby thema zbaveno bylo všeho rmutu života všedního a vyznělo vysokou, svobodnou melodií, vyjadřující lásku jako mohutný pudový a citový živel, jako sílu ovládající život mimo určitý čas a reální prostor. Smyslnost, roznícená láskou, otevřela v umělci bránu velikého tajemství života a nové poznání nutkalo k realisaci formou monumentální. Umělec, jenž cenil přírodu jako velikou ploditelku, jenž miloval její kypivou sílu, kolotání živých šťáv v žáru letních dnů, jejž vzrušovalo mysterium živočišného i rostlinného plození, jehož býval v přírodě svědkem, chtěl malířsky pochopiti a vyjádřiti Eros v jeho podstatě, zbavený všeho alegorického obalu a vší přítěže realistické. Zprostil lásku všech složek dramatických a proměniv ji v čistou idylu dvou lidí, zamítl všechno, co bylo mohlo zastříti pravdu a krásu velikého životního jevu. Vývin myšlenky k Rajské sonátě byl živen osobními zážitky, jež napovídá všechny práce let 1916–1920. Dál se mimo město, v přírodě venkova, ve dnech letních, jež opojovaly smysly malířovy. Nebylo náhodou, že se tehdy pokusil o první vtělení Slunovratu, že se tehdy kmitl jeho hlavou první motiv Srpnového poledne, jenž dozrál nakonec v dřevorytu ve formě ženské postavy, vířící ve spirále nad rozvlněným žitným polem v horkém, stoupajícím vzduchem poledním. To všechno se odvolává nějak k práci na Rajské sonátě a všechno, co vytěžil Švabinský v naší krajině, proměněné krátkým létem v přírodu překypující plodností, přenášel v krajinu, jež se utvářela v jeho fantasii kolem páru rajských milenců….A jako krajina zrály i typy ženy a muže, v nichž hledal výraz prosté, čisté lidskosti, mravní nenucenosti a svobody. Že postavy nabyly rysů tak osobních, bylo protestem proti nesvobodě, jíž poutá člověka společenský zvyk, bylo odbojem umělce, jenž si žádá svobodu života jako svobodu umění. První věta Rajské sonáty líčí sladké zjevení ženy osamělému muži a kresba štětcem ukazuje již hotovou podobu malířovy představy. Komposiční stavba v ploše a prostoru jest tu již hotova, vyřešena jest i světelná náplň obrazu. V dokonalé rovnováze organisovány jsou tvary, rozvedeny komposiční silokřivky a vytčen rytmus skladby, dláto rytce rozpisovalo pak v liniích, co v náčrtu bylo již pevně formulováno. Skoro bezprostředně následoval druhý list sonáty, líčící rajský byt šťastné dvojice pod mohutnými listy banánu. Na měkkém loži lupeny vystlaném odpočívá žena, zdvihší se zpola v údivu nad darem, jejž přinesl milenec z hloubi pralesa – těžkým, zralým hroznem…List vtělující spasma vášně a později jako čtvrtá věta sonáty označený, zabral umělci skoro polovinu roku 1918. Sonáta dospívala jím k svému uzavření. Studie k tomuto listu, kreslené s bedlivostí a zevrubností mánesovskou, ukazují, jakou váhu kladl Švabinský na tvarové ujasnění složité sestavy aktů, jak usiloval o jasnost formálního poznání ve všech článcích tělesných. Třetí list, vsunutý o dva roky později mezi list druhý a čtvrtý, dovršil velkolepou čtyřvětou skladbu, již dlužno čítati k nejzralejším plodům Švabinského umění a k nejlepším dílům českého moderního malířství.“ [Matějček 1947, s. 27–28]
„…list do té doby nejsmyslnějším, nazvaný Předjaří. Jak překvapující je odvaha umělcova, s níž zobrazuje výjev, kde klečící milenec líbá lůno před ním stojící rozesmáté ženy, tak překvapující je i změna prostředí, do kterého je tato scéna zasazena. Z tropického pralesa se naráz ocitáme v českém jehličnatém lese, kde konce větví září novými jarními výhonky, kde kvetou bledule a raší kočičky, kde místo žirafy odpočívá pod větvemi srna a místo plameňáků, rajek a papoušků se náhle objeví strakapúd. Ona barokní přebujelost exotické přírody, jež provázela smyslnost scén dřívějších listů, je zde potlačena, aby tím více vynikl citový vzruch ústředního motivu. Tímto obrazem vrcholí Rajská sonata; o dva roky později přibyl do ní však ještě čtvrtý list, zařazený pak umělcem jako list v pořadí třetí. Jeho začátky sahají sice do doby záhy po dokončení Předjaří, avšak k uskutečnění došlo teprve v roce 1920.“ [Loriš 1949, s. 116]
„…v roce 1918 ryje čtvrtý list cyklu, jejž nazval Předjaří. A počátkem června si ve skice zaznamenal list třetí…Předjaří, čtvrtý list, už Švabinský zasadil do přírody české. Mezi větvemi dvou jehličnatých stromů stojí žena, známá už ze dvou listů předcházejících, a s pocitem blaha pohlíží na muže klečícího před ní a polibkem adorujícího její klín. Kdo je tento muž, poznáváme roku 1920 z listu třetího, nazvaného Únos.“ [Páleníček 1984, s. 102]
„…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]
