Historie: „…mezzotinta „V lese“ je samostatným výtvorem na minulosti tématicky nezávislým. Ženská postava, zjevující se jako nymfa pramene v temnotě lesního interiéru, je jakousi rustikální Venuší. Jí se otevírá veliká bukolická sféra, ve které se pak Švabinský tak dlouho pohybuje a která souvisí s užším přilnutím k přírodě, jak se zároveň projevilo i v pleinairových studiích litografických.“ [Volavka 1931–1932, s. 110]
„V jeho nových grafických pracích se objevuje něco pro nás překvapivého. Figura Diany z „Ranního lovu“ zdála se nám ještě dosti blízkou, vždyť to byla dívka, jež žila v našich lesích. Ať už k nám jen zabloudila nějakou podivnou stezkou, byla přec jakýmsi neznámým vztahem s námi spojena. Proti ní postava z komposice tohoto podzimu, opět dívka v lese, zdála se nám bytostí z ciziny, z neznámé nám lesní krajiny. Statná dívka stojí klidně, beze všeho vztahu k svému lesnímu pozadí, temnému a lhostejnému. Ač její malá hlava s krásnou modelací českého typu, vysedlých lícních kostí nám připomínala kozlovskou dívku, kterou život již dávno odvedl z Kozlova, přec nám ji nijak nepřiblížila. Právě typ této kozlovské dívky hledal Švabinský pro své mezzotinto „V lese“. Nic mu nevadilo, že útlý zjev kozlovské proletářky je velkým kontrastem s mládím, krásou a vyspělostí hýřícím zjevem dívky na listě „V lese“. To již bylo záležitostí jeho umělecké fantasie. Studiemi k této figuře zabýval se celý podzim a o vánočních prázdninách r. 1912 pracoval na plotně v Kozlově, kde ji také dokončil.“ [Švabinská 1962, s. 325–326]
„…z grafických listů mizí inspirace Elou…Její inspirace ve Švabinského díle, tak bohatém na vyjadřování křehkého ženského těla, je nakonec nahrazena na mezzotintě V lese (1912) jiným typem ženy. Ženy plných až předimenzovaných forem. Jako by tím umělec chtěl vyjádřit svůj zájem o jinou krásu, než jakou mu přinesla jeho první Múza, která obohacovala jeho výtvarnou fantazii téměř dvacet let. Jako by se od moderní ženské křehkosti odvracel k ženině zdůrazněné tělesnosti.“ [Palkovský 1984, s. 99]
„V roce 1912 vytváří Švabinský velkou mezzotintu V lese. Je to vlastně opět interiérová scéna, ateliérová kompozice sošného, až naturalistického aktu, zasazená do kulisy vegetace. V plné plastičnosti ženské figury, jejím postoji, cítíme jak vzpomínku na vděky Mánesovských aktů, tak spojitost s vývojem dobového kánonu, jaký tehdy nacházíme i u sochaře Jana Štursy, Švabinského přítele a kolegy na pražské Akademii. Žádný z titulů bohaté Švabinského bibliografie neopomene zdůraznit jednotu příběhu života a díla, v němž vztah k ženě je výchozí a určující. V tomto smyslu je list V lese mezníkem Švabinského lidské i umělecké proměny, avizované už v roce 1911 leptem Ranní lov (malý)…“ [Wittlichová 2002, s. 129]
