Historie: „…“Slunovrat“, vznikl v témže roce jako první dva díly „Rajské sonaty“. Švabinský vytvořil v něm naráz typ monumentální idealistické komposice, který pak dále rozvíjí a jehož používá zejména v obrazech. Obnovuje alegorii svého učitele M. Pirnera a jeho vrstevníků, F. Ženíška a V. Hynaise, naplňuje ji však smyslným duchem Josefa Mánesa a ruší tak její chladný akademismus.“ [Volavka 1931–1932, s. 126]
„Po „Létu“ se na dlouhou dobu odmlčuje Švabinského invence v oblasti symbolické. Umělcův vývoj procházel novými cestami myšlení i cítění, začínala doba zrání, jež ho vzdalovala námětům, které minulost obestírala závojem elegickým. Když se k této thematice vrátil v roce 1917 suchou jehlou, nazvanou Slunovrat, byla jeho imaginace zakotvena již v jiném světě představ a tím i jeho symbolika se odívá novým rouchem, rouchem jásavé radosti. Přebolel smutek mládí a na jeho místo nastupuje žhavá víra v krásu života. A její thematikou už nejsou abstraktní pojmy citové – Touha, Blaženost, Rozkoš, ani povšechné pojmy jako Víno, Zpěv, Mládí, nýbrž úkazy, jež podmiňují život v přírodě a jež se v umělcových alegorisujicích vidinách jeví jako pantheistický hymnus optimismu. Symbolem těchto představ je nahá žena oblých tvarů, Ploditelka, Dárkyně i Živitelka, Příroda sama…“ [Loriš 1949, s. 38]
„Slunovrat (1917). Je to jeden z návratů do rodné země. Atmosféru žhavého léta, které tolik miloval, umělec symbolizuje skupinou rozdováděných žen, řítících se s jelením spřežením prostorem naším žírným českým krajem. Podobný motiv se ozve po letech na malbě pro Štencův strop. Tato suchá jehla je z prvních náznaků, že Švabinský v období rájů a mýtů myslel na rodnou zemi a její krásu.“ [Páleníček 1984, s. 104]
