Historie: „Roku 1945 doplnil první část cyklu…Těch několik let, jež uplynulo od r. 1938 přes válečná léta až po osvobození, přinesla Švabinskému zklidnění a zmoudření…Práce na variantách Hugova textu o růstu Satyra v básníka ho pak přiváděla i k zamyšlení nad osudy člověka a lidstva…Satyrův zpěv obsáhne celou tragiku života na naší planetě, a když už mu nestačí flétna, půjčuje mu svou básnickou lyru sám Orfeus. I on je dojat Satyrovým hymnem na chaos. Utýraný člověk si přitom marně schovává hlavu před náporem hrůz, zvýšeným vlčím vytím. A přestože v krajině už začínají rašit stromy, je hrůza Satyrova zpěvu tak velká, že z ní žena ztrácí vědomí. Kompozice figur je řešena do trojúhelníku, v jehož vrcholu je Orfeus s ověnčenou hlavou. Bezvýchodnost a hrůznost Satyrova zpěvu je zdůrazněna i zšedlými pásy hor a dálkami oblačných sfér.“ [Páleníček 1984, s. 174, 176]
