Historie: „…na další podobizně „Paní Švabinské“, kde grafická realisace je přímo virtuosní. Všechny měňavé odlesky, světélkující třpyty hedvábné toalety jsou tu zachyceny se snadností skoro hravou. Umožnila to malá změna slohová. „Paní Švabinská“ je sice také liniovým leptem, jako tři předcházející, ale čára se tak ztenčila, že síťka je jednak mnohem průsvitnější, jednak je na citlivějších místech patrná jen zblízka. Krásným detailem je tu ruka, jejíž kresba je tak prosvětlená, že nám připomene pleinairové světlo prvních litografií.“ [Volavka 1931–1932, s. 102]
„…druhý list, můj portrét, měl již velký formát. Původní pomocnou kresbu k tomuto portrétu, kreslenou perem v atelieru, úplně změnil. Rozhodl se pro změnu pózy již během práce a kresbu již nedokončil. Nyní v Kozlově nakreslil jinou pomocnou kresbu. Pózu úplně změnil a světlé pozadí na první kresbě, jež by se bylo hodilo pro první pózu, změnil v pozadí tmavé. Obě kresby, z nichž druhá, pro definitivní lept, je již nezvěstná, jsou kresleny perem i tužkou…V Kozlově pracoval na tomto grafickém listě téměř celé léto. Nejprve kreslil pomocnou kresbu v chaloupském „kufru“ a každé dopoledne jsem seděla v svém křesílku, ať venku sebesvůdněji svítil letní den. Malé barokní křesílko, které Max s velkou péčí hledal a vybíral u malostranských starožitníků právě před deseti lety, v roce 1896, přezimovávalo již po několik roku „v kufru“. V něm jsem sedávala ke každému portrétu. Tak i letos sedím v něm pro lept v šatech současné módy. Zlatožlutý taft koupené blůzy a stříbrošedý taft sukně má Švabinský rydlem, jehlami a kyselinou vystihnout na měděné plotně…Po celou dobu leptání musím ovšem stále sedět v křesílku. Současně na plotnu kreslí i leptá a namáčí do kyseliny. Leká mne, že vteřinové prodloužení lázně v kyselině může práci zcela znehodnotit. Mrazí mne z této možnosti. On však klidně a beze spěchu prodlužuje lázeň a instinktivně cítí správný okamžik k vyjmutí plotny z kyseliny.“ [Švabinská 1962, s. 272]
„…v červenci nakreslil na leptovou desku portrét Paní Švabinská, tedy další portrét Ely. Tentokrát už opravdu mladé dámy, módně oblečené do světlých, bohatě tvarovaných šatů, sedící na barokním křesílku známém z Kamélie, které se ještě několikrát vrátí na Švabinského pracích. List měl už takovou výtvarnou i technickou hodnotu, že jej autor mohl nejen reprodukovat v orgánu Spolku výtvarných umělců Mánes, Volné směry, ale také mu dát širší publicitu ve vídeňském časopise Die graphischen Künste. Byl to vlastně Švabinského první krok do soutěže s německými výtvarníky–grafiky bývalého Rakouska, kteří měli své centrum ve Vídni.“ [Páleníček 1984, s. 83]
