Historie: „…lept „MYTHUS“ vypráví: V rajské krajině, která je zároveň tropická (vegetací a faunou) i héroická (skalnatým pozadím s vodopádem a orlem ve vzduchu), žijí si nerušeně a svobodně blažení lidé představení jedinou rodinou. Kolem nich je hojnost vpravdě rajská. Voda stéká se skal kaskádami, ale tryská v přebytku i v popředí z prohlubně gejzírem, všude je plno husté a bujné vegetace. Veliké listy banánové, prostřené na trávě, jsou člověku ložem, půlka kokosu vedle nich napovídá jeho nekrvavou stravu. On pak žije tu šťasten, dalek od Evropy dvacátého století, jakoby i hluboko v pravěku, v „mythu“, a žije tu stejně přirozeně jako zvěř jej obklopující: obě srny ležící přímo v stínu jeho těla, klátivý slon se skloněnou k zemi hlavou o dlouhém chobotu a velikých klech, a žirafy – ty, dokonce, milují se tu zcela bez ostychu, aniž si jich přítomný člověk všímá. Jen jakási stájová vůně zvěřince, podle přiznání autorova, provázela tu jeho tvoření, ve vzpomínce asi na dětské dojmy z potulných menažerií nebo z pozdějších návštěv zoologických zahrad. Nahoře pak orel směrem svého letu a plným rozpětím křídel skýtá náznak svobodných rozloh, zároveň se skalami jakýchsi velehor, nad nimiž pluje. Ty skály jsou bizarně zryty a vydlabány vodou a erosí v dojem až barokní, kdy partie vpravo je vyhlodána v jakousi otevřenou tmavou jeskyni o velikém krajním pilíři – útočiště to člověku v době nepohody. Ráz velehor je vnukán i jejich holostí, zatím co přední strmé skalní kulisy jsou orostlé vegetací. Prohlubeň v popředí sugeruje opět výši, pro střední plateau s jeho lidskou rodinkou a zvířaty, zesilujíc i jeho světlost kontrastem svých stínů, kdy se z černé hloubky derou vzhůru od vody veliké traviny a lopuchy. Ústřední rodina je mírně dramatisována čilou péčí matky o dvě děcka. Žena sedí v kleče, vytvářejíc akt viděný odzadu trochu na způsob Suzanny, a objímá pravicí děcko, napolo polehlé na té její ruce, a levicí přidržuje klečícího hošíka – děcko ležící ukazuje ručkou na orla do výše. Muž přihlíží klidně, sedě opřen pravicí o zemi a podloživ nohu pod volně nataženou pravou paží. Ježto tato levá noha protažená vpravo od pozorovatele má svou obdobu v protažené vodorovné poloze srny ležící nalevo od ženy, vznikla tak pro tuto skupinu dlouhá vodorovná základna, k níž stoupající linie těl vytvářejí nedokončené odvěsy trojúhelníka – klasické pyramidy. Je-li tato skupina, v ploše celku úměrně malá, klidným středem listu, kdy kolem ušlapaná půda je jako veliká plochá mísa s okrajem ven se přehýbajících travin, vnášejí jiné složky do statické osnovy půdy a vegetace několikerým směrem pohyb: vodopád stéká po terasách dolů (- umělec jej při svém tvoření slyšel! – ), gejzír tryská vzhůru, slon vlevo postupuje vpřed, žirafy míří vpravo, zatím co orel nahoře obráceně vesluje vlevo…Vlastně jde lept „Mythu“ z dřevorytu „Zlatého večera“, který také byl tak epický a freskovitý či gobelinový, vysoce dekorativní…i „Mythus“ jsou ódy na přírodu a plození…Je to sen o ideálním člověku rajském, naturistický sen o nezkaženém člověku přírodním, protest proti zlému lidstvu civilisace a její Války. Nový český rousseauismus. Pro tuto ideální „zemi míru“ byly nutny i prvky z krajiny t. zv. idealistické, arkadické. Umělec byl již v Italii a do Italie jej to znovu pudí. Proto ráz tohoto leptu není již impresionistický, volný, nýbrž „dosti spoutanými čarami“ (srov. u Palkovského), t. j., zvláště v skalách v pozadí, jaksi mědirytový nebo ocelorytový. Míří se tu již rozhodně k obrazu druhu velikých klasických a barokových dekorací, fresk. Ta fresková monumentálnost je zvláště dána krajinou: horami a propastmi, obrovskými stromy, náladou mythu. Projevuje se tu zas úsilněji potřeba jakéhosi českého klasicismu, až baroka, jakou jsme u Švabinského již několikrát postřehli. Lept „Mythu“ byl dělán v prosinci 1920 až v lednu 1921.“ [Žákavec 1936, s. 192, 194, 198, 200, 202]
„Střed umělcových zájmů tvoří však teď představa blaženého života lidstva, v nové variantě zpodobená v leptu Mythus (1921). Zase tu na náhorní planině, vzadu uzavřené bizarními skalními útvary, odpočívá v sladké nečinnosti rodina obyvatelů tohoto ráje, tentokráte již čtyřčlenná. Bez bázně tu vedle nich leží párek srn, nevšímavě jde svou cestou ohromný slon, vysoko ve vzduchu krouží královský orel.“ [Loriš 1949, s. 124]
„Novou podobu vizi hlubokého míru dal Švabinský v leptu Mýtus (1921) a ještě výrazněji vyjádřil v oleji V zemi míru…Mýtus je jeho novým Rájem. Jeho láska už zde nepotřebuje společenských zábran, protože je dána zákonem věčné plodivosti Země a krásy dávného světa.“ [Páleníček 1984, s. 103]
„…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]
