Historie: „…Počátkem první světové války do jeho díla vstupuje nová inspirace, která se zároveň stává druhou velkou láskou jeho života – paní Anna. Už koncem období s převažující exotickou inspirací se počíná měnit Švabinského představa ženské krásy. Tělesná křehkost Elina je v jeho výtvarných vizích stále častěji a naléhavěji nahrazována představou ženy plnějších forem a dlouhých nohou, které jako by plavným krokem nesly trup ženy, jež se malíři časem stala symbolem pudové plodivé síly Země. Proti Elinu období, které souznělo s dobovým sentimentem fin de siècle a libovalo si spíš v ztitěrnění, až v jakémsi zpoetičtění citových pout, prostupuje Annina období pudová síla mužství, hledajícího protipól své touhy. Pro malíře je štěstím, že tato jeho nová inspirace mu přináší tak hlubokou lidskou radostnost, že si intimitu svého poměru k Anně promítá do neskutečných poloh rájů a pralesů. Tak vzniká čtyřlistový cyklus dřevorytů Rajská sonáta i cyklus leptových inspirací V pralese. V těchto letech je Švabinský hedonikem okouzleným ženinou tělesností a hloubku svých prožitků promítá do milenecké dvojice, která v Rajské sonátě má tvář jeho i jeho milenky. Atmosféra milostnosti prostupuje téměř všechny jeho výtvarné záměry, v nichž mají místo i pohanské symboly divoženek, které letí nad lány polí, prohřátých poledním sluncem a provoněnými záhony obilných klasů, nebo pásy luk se schnoucím senem.“ [Páleníček 1970, s. 11–12]
„Prvním projevem citového vztahu k Anně bylo šest improvizací V pralese (1917).…V cyklu Švabinský graficky vypráví milostný příběh dvou lidí v dávné minulosti, kteří v pralese, v hlubokém osamocení, prožívají své vrcholné milostné štěstí. Jen typ ženy připomíná Annu.“ [Páleníček 1984, s. 101–103]
