Historie: „R. 1912 na jaře zabýval se Švabinský litografickou evokací FRANTIŠKA PALACKÉHO – je to i rok odhalení jeho pomníku od přítele Švabinského, „Mánesovce“ Suchardy. První technická zkouška hlavy má přípisek V Malči 1865 – Švabinský pojal „Otce národa“, jak jde za letního pobytu procházkou v letním sídle svého zetě Riegra. Na definitivním výtvoru, s přípisem: „V Malči 1860“ – celkem šlo o čtyři postupné práce – jsou v pozadí lehce načrtnuty vskutku i stromy malečského parku…Arne Novák líčí pak přilehavě tento portret: „I František Palacký, přes pečlivý úbor starodávného českého patricije ve fraku a ve výtečnickém klobouku a přes své důstojně odměřené gesto muže plně vědomého vlastní váhy, myšlen jest zcela intimně: vzácný host Riegrova panstva jde v Malči na procházku. Způsob, jak silná, až selská pravice svírá španělku, jak levice je ohnuta v zádech, jak přísná a věkem rozbrázděná hlava je nasazena, aby tlustý krk jí nevadil, a jak oči, poněkud znetvořené stařeckými váčky a těžkými víčky, zachovávají svůj světlý, moudrý a dobrotivý pohled, to vše je vítězným výsledkem velice složitého studia dokladového. Není to však samo sobě účelem. Gesto a mimika tohoto starce, velebného každým coulem, jsou opět jen výrazem vniterného pohybu, jejž výtvarník odhadl na konec správnou intuicí. Myšlenka, vyživená pozorováním a studiem dějin, vynořuje se s klidem, nerušena již ani citovou interferencí ani rozptylující smyslovou pozorností pro zevní svět. Ale ježto každou ideu u Palackého samozřejmě provází prvek mravní, okřidluje myšlenka vůli, aby se s ní ubírala bezpečně a jistě k výšinám humanity a zbožnosti. Tato procházka v malečském parku pod Železnými horami byla myšlena jako oddech a úkon zdravotní. Jeví se však čímsi docela jiným. Vůdce, který nepohrdnouc epitetem otce národa, převzal všecku odpovědnost z něho plynoucí, pomalu, vážně a jistě kráčí před námi…“ [Žákavec 1933, s. 245–248]
„Jako každé technice, kterou si Švabinský jednou dokonale osvojil, zůstal i litografii věrný v celém svém dalším díle. Ovšem i zde lze vystopovati vývoj v použití výrazových prostředků. Proti malířské malebnosti prvních litografií znamená podobizna Františka Palackého z roku 1913 nástup k projevům čistě grafickým. Kresba je energetičtější, linie nabývá na šíři, celek je modelován z ploch sice bohatě odstíněných, avšak přehlížejících pavučinovitě předivo příliš jemných přechodů. Švabinského litografie ztrácejí charakter uhlokresby a blíží se spíše kresbě měkkou tužkou, jejíž hrot se po několika čarách otupuje, zanechávaje na papíře širší, výraznější stopu. Jeho litografický projev se pak vyvíjí v souhlase s jeho tužkovými kresbami.“ [Loriš 1949, s. 146]
„…Max radostně spěchá s přípravami pro litografický portrét Palackého. Jen aby se mu podařilo vypůjčit si co nejvíce zdánlivě bezvýznamných předmětů, jež souvisely bezprostředně se životem Palackého. Paní Bráfová, jeho vnučka, ochotně zapůjčila dědův tvrdý klobouk i hůl, obtočenou podle tehdejší módy koženou šňůrkou. Věci typické pro pravidelné procházky v jeho venkovském sídle v Malči. Nejraději by Max byl jel do Malče sám s klamnou jistě nadějí, že něco objeví. O všedním, každodenním způsobu života Palackého, o jeho zvycích a zálibách byl informován již z dob portrétování F. L. Riegra, kdy v nekonečných, vždy předem připravených otázkách domáhal se u Riegra i paní Bráfové všech možných podrobností ze života Palackého. Již tenkrát před lety vytvářel a komponoval figuru, výraz tváře, pohyby, jež nyní měly být portrétem oživeny a navždy zachyceny. Teprve po všech dosažitelných zjištěních dává se do práce a kreslí nejprve na papír, pak vše přenáší na těžký, přetěžký litografický kámen. Při vší té pečlivé, nejvýš svědomité umělecké práci musí odevzdat dokončené své dílo mimo dosah své umělecké bdělosti, tedy osudu. V tehdejší době tiskaři umělecké litografie byli vzácní. Příprava kamene k tisku vyžadovala přemíru zkušeností, jemnocitu a zručnosti – a tiskař při této litografii pochybil. Neměl dosti zkušeností a nedovedl dost virtuosně přelít kámen kyselinou, aby se kresba z větší části neztratila. Max kreslí po druhé na kámen a příprava kresby pro tisk se opět nezdařila. Kreslí po třetí portrét Palackého na kámen a tiskaři se příprava ani tentokrát nezdařila. Teprve čtvrtou kresbu na kameni se tiskaři zdaří správně proleptat a list – tentokráte k úplné grafikově spokojenosti – je možno tisknout. Dni nervosního napětí, nespokojenosti, rozechvění a starostí vplynuly opět do normálního tempa.“ [Švabinská 1962, s. 320–321]
