Historie: „…Max radostně spěchá s přípravami pro litografický portrét Palackého. Jen aby se mu podařilo vypůjčit si co nejvíce zdánlivě bezvýznamných předmětů, jež souvisely bezprostředně se životem Palackého. Paní Bráfová, jeho vnučka, ochotně zapůjčila dědův tvrdý klobouk i hůl, obtočenou podle tehdejší módy koženou šňůrkou. Věci typické pro pravidelné procházky v jeho venkovském sídle v Malči. Nejraději by Max byl jel do Malče sám s klamnou jistě nadějí, že něco objeví. O všedním, každodenním způsobu života Palackého, o jeho zvycích a zálibách byl informován již z dob portrétování F. L. Riegra, kdy v nekonečných, vždy předem připravených otázkách domáhal se u Riegra i paní Bráfové všech možných podrobností ze života Palackého. Již tenkrát před lety vytvářel a komponoval figuru, výraz tváře, pohyby, jež nyní měly být portrétem oživeny a navždy zachyceny. Teprve po všech dosažitelných zjištěních dává se do práce a kreslí nejprve na papír, pak vše přenáší na těžký, přetěžký litografický kámen. Při vší té pečlivé, nejvýš svědomité umělecké práci musí odevzdat dokončené své dílo mimo dosah své umělecké bdělosti, tedy osudu. V tehdejší době tiskaři umělecké litografie byli vzácní. Příprava kamene k tisku vyžadovala přemíru zkušeností, jemnocitu a zručnosti – a tiskař při této litografii pochybil. Neměl dosti zkušeností a nedovedl dost virtuosně přelít kámen kyselinou, aby se kresba z větší části neztratila. Max kreslí po druhé na kámen a příprava kresby pro tisk se opět nezdařila. Kreslí po třetí portrét Palackého na kámen a tiskaři se příprava ani tentokrát nezdařila. Teprve čtvrtou kresbu na kameni se tiskaři zdaří správně proleptat a list – tentokráte k úplné grafikově spokojenosti – je možno tisknout. Dni nervosního napětí, nespokojenosti, rozechvění a starostí vplynuly opět do normálního tempa.“ [Švabinská 1962, s. 320–321]
