Historie: „…“Bílá kamelie“ je jenom formálním zdokonalením velké kolorované kresby „Kamelie“ z roku 1903. Perokresba, překomponovaná v nejmalebnější grafické technice, získala více celistvosti a přesvědčivého účinu. Mělký prostor, uzavřený na kresbě v malé vzdálenosti stěnou, se zde prohlubuje, výjev ztrácí plošný karakter a je vlastně obrazovější. V něčem je též vidět vliv „Rajek“, podávajících podobný motiv r. 1904.,,Malá kamelie“ odpovídá vlastně prvnímu náčrtu, střední je větší skizzou, zachycující milieu a hlavní barevné komplexy.“ [Volavka 1931–1932, s. 109–110]
„Rozšiřuje pak t. r. mistr své technické možnosti ještě o mezzotint, převáděje své známé obrazové thema „Kamelii“ dvakráte v malou, jednou v střední a na konec v definitivní, nádhernou velikou BÍLOU KAMELII (vše o vánocích v Kozlově, v prosinci 1910 a lednu 1911). Jako pomůcka byla v Kozlově postavena zvláštní komnata a získána ze zámku litomyšlského krásná kvetoucí kamelie. Opět se tu ze slunečna dostáváme do tajemného přítmí snu o vlahém štěstí, rozkoší a přepychu. Proti kolorované kresbě z r. 1903 je tu žena, sice též se česající, ale nahá, jako v obou Rajkách, a nikoli již u zrcadla, nýbrž u divanového lože, jako v Žlutém slunečníku. Mezzotint obměňuje i hlavní pózu ze Slunečníku, urostlý akt ze zadu, zde však natočený tak, že se trup a ramena vzhůru zužují, kdežto boky trvají v své plnosti; levým kolenem opírá se tato žena o divan, na němž se měkce otiskuje její stín; tváře pro spuštěné vlasy nevidět. Jestliže v kolorované Kamelii z r. 1903 stála drapovaná žena v popředí, je zde nahý její zjev až v druhé rovině u lože, jak mezi velikou tmavou rozhrnutou portierou je možno nahlížet do méně ztmělé stinnosti nebesového koutu ložnice, kdežto v tmavém popředí dominuje keř bílé kamelie v hrnci, téměř dvakrát tak veliký nežli ona žena v svém odstupu. V tom přítmí vnitřku i v tom polosvětle ztlumené ložnicové lampy třpytí se až mysticky tato kamelie „obtěžkaná perleťovými kalichy“ (Mauclair), „bílými světluškami květů“ (Mádl), a exoticky vykrajovaný motýl (Ornithoptera Paradisea) na zcela temné pokrývce stolu, zatím co proti sametu nebesové portiery, temnému jako noc, fosforeskuje vířící nahoře rajka (opět!) a mdle se leskne zlatý ovál rámu ženského portretu. Zvláště ovšem pak tu září lichotně osvětlený ženský akt při atlasově se lesknoucím loži, na něž se žena chystá ulehnout. Prostor proti kolorované kresbě je prohlouben i zvýšen. Vše je omamně dusná intimnost ložnice s parfumy kamelie a ženy. Proti sluneční lázni obrazu Žlutého slunečníku je tu zas, jak Mádl napsal „sametová lázeň houstnoucí tmy ložnice“.“ [Žákavec 1933, s. 212–214]
„…Krátce nato zkouší znovu grafickou techniku mezzotinty. Dvě plotýnky téměř miniaturního formátu i třetí, poněkud větší, mají jeden a týž motiv. Je to „Malá kamelie“, jedna na výšku, druhá na šířku, a „Bílá kamelie střední“. Rozdílné jsou pouze formatem a rozměry. Naprosto se neliší v hlavní koncepci komposice, mají jen malé změny v póze figury a v několika detailech, jež vyžadoval formát plotýnky. Kamelie střední je beze změny. Plotýnky pro tyto malé listy vlastnoručně zdrsnil ruletou.“ [Švabinská 1962, s. 302]
