Historie: „…“Bílá kamelie“ je jenom formálním zdokonalením velké kolorované kresby „Kamelie“ z roku 1903. Perokresba, překomponovaná v nejmalebnější grafické technice, získala více celistvosti a přesvědčivého účinu. Mělký prostor, uzavřený na kresbě v malé vzdálenosti stěnou, se zde prohlubuje, výjev ztrácí plošný karakter a je vlastně obrazovější. V něčem je též vidět vliv „Rajek“, podávajících podobný motiv r. 1904.,,Malá kamelie“ odpovídá vlastně prvnímu náčrtu, střední je větší skizzou, zachycující milieu a hlavní barevné komplexy.“ [Volavka 1931–1932, s. 109–110]
„…Krátce nato zkouší znovu grafickou techniku mezzotinty. Dvě plotýnky téměř miniaturního formátu i třetí, poněkud větší, mají jeden a týž motiv. Je to „Malá kamelie“, jedna na výšku, druhá na šířku, a „Bílá kamelie střední“. Rozdílné jsou pouze formatem a rozměry. Naprosto se neliší v hlavní koncepci komposice, mají jen malé změny v póze figury a v několika detailech, jež vyžadoval formát plotýnky. Kamelie střední je beze změny. Plotýnky pro tyto malé listy vlastnoručně zdrsnil ruletou. Jako by to byli tři heroldi, jejichž velmi vzdálené, tlumeně znící fanfáry oznamují příchod velké plotny mezzotinta „Bílé kamelie“. Tyto tři menší tisky svědčí, že nebylo žádného kolísání, že celá komposice se zrodila dokonalá a přesná…Noblesní technika mezzotinta splývá s autorovou fantasií a vytváří dokonalý grafický list „Bílá kamelie“. Intimnost tohoto sujetu vyžaduje umělé osvětlení, proto okna v pokoji byla po celou dobu práce zastřena a malé petrolejové lampy z dob kolorované kresby „Kamelie“ opět vhodně umístěny. Oválný stůl v popředí komposice je pokryt zelenou plyšovou pokrývkou. Na stole na kulaté čínské míse postavena vysoká bíle kvetoucí kamelie v květináči. Vysoko zavěšená, v bohatých záhybech splývající dvoudílná portiéra z hnědého sametu, podchycená s obou stran, odhaluje zřaseným hedvábím pokryté odpočivadlo, o něž opřený a celou postavou odvrácený akt odsunuje pozvednutou rukou vlasy, stínící obličej. V pozadí na zdi ztemnělý portrét v oválném zlatém rámu, za stolem obrysy židle z třešňového dřeva, známé z obrazu „Kamelie“. Kouzelné prostředí akcentuje rajka Paradisea Apoda, jejíž zlatě hnědé zbarvení přechází až do nejsvětleji béžového na vějířovitě rozestřených peříčkách rajčí ozdoby. Na zelenou stolní pokrývku usedl veliký exotický motýl ze zlata a sametové černi, Ornithoptera Croesus. K zrakovému hodokvasu celého interiéru, k celé jeho bizarní a exotické náladě družilo se ovzduší prosycené vzácným parfumem. Při práci na thematech fantastických interiérů měl vždy Švabinský zapotřebí vůni vzácného, drahocenného parfumu, jež podněcovala jeho uměleckou fantasii. Celou komposici si nakreslil nejprve uhlem na papír přesně podle přírody jako přípravnou kresbu. Pak ji naznačil na plotně a pracoval dále na plotně stále podle skutečnosti. Příroda byla mu při každé práci nejvyšším příkazem a inspirativním vodítkem. Nespoléhal na nevyčerpatelnou výtvarnou paměť, pracoval, jak mu přikazovala jeho pracovní svědomitost. V polovině ledna roku 1911 práce na mezzotintu „Bílá kamelie“ skončila. Více než kterékoliv jiné grafické dílo Švabinského působí tento list svou zvláštní kouzelnou silou. Kritikou, znalci i samotným autorem byl dán mezzotintu „Bílá kamelie“ primát před ostatními grafickými listy a korunován na nejkrásnější list z celého grafického díla Švabinského. „Bílá kamelie“, již při svém zrození navždy připoutaná k monumentální monografii Švabinského „Osm leptů a kresby“, umístěná v albu jako list poslední, znamenala vyvrcholení grafického díla v albu obsaženém.“ [Švabinská 1962, s. 302, 309–310]
„…smyslné napětí předchozího období ještě evokuje Bílá kamélie (1912), mezzotinta, inspirovaná nepochybně pokusem vyrovnat se s osobním problémem, který do jeho života vstupoval v osobě mladé ženy Elina bratra, Rudolfa Vejrycha, Anny. Pokus nebyl příliš úspěšný.“ [Orlíková 2003, s. 26–27]
