Historie: „Při dřevorytu „Srpnovém poledni“…vzpomene si ovšem nejenom na Mánesovo „Léto“, nýbrž i na Hynaisovu „Oponu“, jmenovitě na vznášejícího se genia uprostřed, ale tradicionalismus je tu vědomý a vyplývá z piety k minulosti umělci drahé. Způsob uskutečnění je ve „Slunovratu“ ostatně tak suverénní, že přesvědčuje o novém, osobitém invenčním prožití. Také vlastní minulost a její smysl opravňuje Švabinského k této cestě, na pohled neočekávané. Zdá se, jako by oblaka plující nad zrajícím polem se vtělila do podoby žen z Arkadie, jež se zde v kvapném letu zjeví jako zosobněné přírodní síly, řídící zrání…Impresionistická interpretace atmosféry a její dokonalé spojení s atmosférou ideální je ještě více vystupňováno na „Srpnovém poledni“. Tónový rejstřík byl zde dřevorytem položen ještě o toninu výš, takže klid plochy zde vlastně vyjadřuje vrcholnou vibraci rozžhaveného vzduchu…Graficky i svou náplní řadí se „Srpnové poledne“ mezi nejhodnotnější Švabinského díla.“ [Volavka 1931–1932, s. 126–127] „V roce 1918 dostává se mu jedné z definitivních forem v radostné, vědomě mánesovské do dřeva ryté alegorii Srpnové poledne, jež patří k nejvzácnějším projevům Švabinského umění plenéru. Vzpomeňme, že jsme v době, kdy umělec je všecek zaujat představami, jaké ovládají velkou část jeho tvorby a jaké vyvrcholily v monumentálním cyklu dřevorytů Rajská sonáta z let 1917–20. Že to jsou léta vnitřní pohody, radostné a pilné práce, doby, kdy sám běh malířova života se blíží svému poledni.“ [Květ 1950, s. 24–25] „Léto roku 1918 podobalo se pramálo loňskému, kdy Švabinský pracoval v Kozlově na dřevorytu svého profilu. Letní horká jásavost také se objevila, nebyla však častá. Zato jsme měli doma léto…Bylo zakleto do dřevěné desky pro dřevoryt. Slunéčko tam září z otevřeného nebe prudkým paprskovitým osvětlením a zalévá jasem dívčí tančící zjev, jenž se lehce vznesl nad šťastnou úrodu. Dívka má za pasem ohnivé meruňky, v ruce nad hlavou vysoko pozdvižené drží srp, druhou si cloní oči proti slunci. Horko a radost sálá z této Maxovy práce. Se stejnou lehkostí, s jakou se tančící dívka vznesla nad úrodou, spolu s křepelkou vylétlou právě z uzrálých klasů, nakreslil Max ve třech dnech na dřevo svou visi letní pohody a čtrnáct dní mu stačilo k práci dřevorytecké na „Srpnovém polední“, jež má tolik sugestivní síly.“ [Švabinská 1962, s. 348] „…na kresbě Poledne (1917), kdy ženský akt, nakreslený zezadu, se snopem žita v pravé ruce a levou rukou si stíní oči, jde nad obilným lánem plným červených vlčích máků a modrých chrp. A obloha, z níž se nese zpěv skřivana, je zdobena letními oblaky, které ji dávají výšku i dálku. Když však Švabinský tuto kresbu překomponoval, obrátil ženskou postavu tváří k divákovi. Do levice jí dal srp a přioděl ji širokou sukní, která se jí ve víru poledního žáru vzdouvá. Místo skřivana letí nad obilným lánem křepelka. Linka obzoru je položena nížeji než na kresbě první a tvar oblak je opakován podle první skici. Tak vznikl list Srpnové poledne (1918) a grafik jej vyryl do formátu svých velkých dřevorytů.“ [Páleníček 1984, s. 111] „…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]