Historie: „Při dřevorytu „Srpnovém poledni“…vzpomene si ovšem nejenom na Mánesovo „Léto“, nýbrž i na Hynaisovu „Oponu“, jmenovitě na vznášejícího se genia uprostřed, ale tradicionalismus je tu vědomý a vyplývá z piety k minulosti umělci drahé. Způsob uskutečnění je ve „Slunovratu“ ostatně tak suverénní, že přesvědčuje o novém, osobitém invenčním prožití. Také vlastní minulost a její smysl opravňuje Švabinského k této cestě, na pohled neočekávané. Zdá se, jako by oblaka plující nad zrajícím polem se vtělila do podoby žen z Arkadie, jež se zde v kvapném letu zjeví jako zosobněné přírodní síly, řídící zrání…Impresionistická interpretace atmosféry a její dokonalé spojení s atmosférou ideální je ještě více vystupňováno na „Srpnovém poledni“. Tónový rejstřík byl zde dřevorytem položen ještě o toninu výš, takže klid plochy zde vlastně vyjadřuje vrcholnou vibraci rozžhaveného vzduchu…Graficky i svou náplní řadí se „Srpnové poledne“ mezi nejhodnotnější Švabinského díla.“ [Volavka 1931–1932, s. 126–127] „…Nato dělal Švabinský další studie pro „SRPNOVÉ POLEDNE“ (na příklad studii raků), v červenci kreslil tu komposici na dřevo a v srpnu v kozlově od 6. do 20. ji v štočku vyryl…Pšeničné pole ze „Slunovratu“ je podáno rozlehlejší, v nadhledu, a převaluje se v šumivém přesypu bohatých klasů v popředí, s tmavými skvrnami máků. Proti obzoru obilní lán se mírně zaobluje ve chvějném obrysu samých klasných chloupků, nad nějž stoupají jako z vývařiska mocné světlé věže oblak, zatím co se shora proudí jas slunce o polednách v opačném přívalu světla, jakási světelná průtrž, s postranními výšlehy do šedi nebes. Obloha je takto všecka žhavě prossáta srpnovým slunečním sáláním. Křepelka, ze „Slunovratu“, tmavá, vznáší se nad světlou úrodou, ale hlavní zjev na listu je polonahá žnečka, obrácená nyní rozesmátou tváří k nám, letíc vzduchem, zcela nízko nad brunátnou pšenicí, které se napiatou nohou takřka dotýká, vrhajíc v svém letu přímo pod sebe v obilí tmavou kaluž svého kolmého stínu o polednách. Nebeská žnečka se srpem letí, vlastně slétá dolů a tančí nad obilím, až se jí odporem vzduchu široká bílá suknice, rotující v širokých a hlubokých záhybech kolem boků, nadzvihla tolik, že odkrývá neostyšně její panenské lůno. Je zastiněno, stejně jako je levou paží zastíněna její tvář. Plné jsou boky té nanebebrané Pozemšťanky, krásná je linie její vysunuté nohy a plná jsou nahoře její kulatá ňadra, zatím co hlalva, věnčená klasy, sklání směrem k zemi tvář, českou, jakoby venkovskou, a rozesmátou oním šťastným, přeblaženým smíchem, svítícím i ve stínu v očích a ústech, jaký již mistrovsky byl dřevorytem podán v druhém listu „Sonaty“. Pravá ruka, jakoby výbojně, zvedá do slunečního ohně, shůry světlou průtrží spadajícího, vesnický srp, hotový sklidit úrodu země. Však má již za pasem ta nádherná Polednice – nikoli ona strašidelná z pověr a balad – zatčenu větévku se zralým ovocem, srpnovými zardělými meruňkami. Je to skvělý pleinair v dřevorytu, plavý, zlatý, až do ryšava nachový v brunátné pšenici. Technika listu byla na výsost úsporná. Dole, již mimo rámec, je jako grafická remarque vyřezán rak s klepety. Vskutku list je synthesa českého poledne za horkého, tropického dne srpnového, který jako by v slunci byl chytl a hořel transparentním požárem.““ [Žákavec 1936, s. 110–114] „…Srpnové poledne jde pak ideou po stopě Mánesových ročních počasí. Ženská postava rozechvívá v letu klasy zralého lánu, bílé hrady poledních mraků vzdouvají se k žárnému nebi. V druhé koncepci, jež byla pak realisována dřevorytem, zvýšil malíř dynamickou složku pohybu, rozvířil otáčivým pohybem postavu ženy, vzdul její šat a dal shodný pohyb vlně prochvívající žitné pole a klenutí nebes. V Srpnovém poledni střetla se imaginační schopnost umělcova s živým smyslem pro skutečnost v naprosté rovnováze…“ [Matějček 1947, s. 31–32] „V roce 1918 dostává se mu jedné z definitivních forem v radostné, vědomě mánesovské do dřeva ryté alegorii Srpnové poledne, jež patří k nejvzácnějším projevům Švabinského umění plenéru. Vzpomeňme, že jsme v době, kdy umělec je všecek zaujat představami, jaké ovládají velkou část jeho tvorby a jaké vyvrcholily v monumentálním cyklu dřevorytů Rajská sonáta z let 1917–20. Že to jsou léta vnitřní pohody, radostné a pilné práce, doby, kdy sám běh malířova života se blíží svému poledni.“ [Květ 1950, s. 24–25] „Léto roku 1918 podobalo se pramálo loňskému, kdy Švabinský pracoval v Kozlově na dřevorytu svého profilu. Letní horká jásavost také se objevila, nebyla však častá. Zato jsme měli doma léto…Bylo zakleto do dřevěné desky pro dřevoryt. Slunéčko tam září z otevřeného nebe prudkým paprskovitým osvětlením a zalévá jasem dívčí tančící zjev, jenž se lehce vznesl nad šťastnou úrodu. Dívka má za pasem ohnivé meruňky, v ruce nad hlavou vysoko pozdvižené drží srp, druhou si cloní oči proti slunci. Horko a radost sálá z této Maxovy práce. Se stejnou lehkostí, s jakou se tančící dívka vznesla nad úrodou, spolu s křepelkou vylétlou právě z uzrálých klasů, nakreslil Max ve třech dnech na dřevo svou visi letní pohody a čtrnáct dní mu stačilo k práci dřevorytecké na „Srpnovém polední“, jež má tolik sugestivní síly.“ [Švabinská 1962, s. 348] „…na kresbě Poledne (1917), kdy ženský akt, nakreslený zezadu, se snopem žita v pravé ruce a levou rukou si stíní oči, jde nad obilným lánem plným červených vlčích máků a modrých chrp. A obloha, z níž se nese zpěv skřivana, je zdobena letními oblaky, které ji dávají výšku i dálku. Když však Švabinský tuto kresbu překomponoval, obrátil ženskou postavu tváří k divákovi. Do levice jí dal srp a přioděl ji širokou sukní, která se jí ve víru poledního žáru vzdouvá. Místo skřivana letí nad obilným lánem křepelka. Linka obzoru je položena nížeji než na kresbě první a tvar oblak je opakován podle první skici. Tak vznikl list Srpnové poledne (1918) a grafik jej vyryl do formátu svých velkých dřevorytů.“ [Páleníček 1984, s. 111] „…kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinská 2002, s. 53]