Historie: „Odpoledne se Max toulá po kozlovských polích, v ruce kus lepenky s vykrojeným okénkem, jež přikládá k oku, aby nerušen okolím viděl jen úsek krajiny, jež ho zaujala. Zná ze svých toulek mnoho motivů, má zapotřebí jen se rozhodnout. Rozhodl se pro dva lepty kozlovské krajiny stejného formátu. Jeden se bude jmenovat „Ráno“, druhý „Poledne“. Průčelí Pecháčkova statku je jako stvořeno pro vyjádření radostného rozbřesku dne. Ve stylu východočeských chalup, obráceno k východu vysokou lomenicí, zakončenou makovičkou, se starosvětskými skromnými okénky nad družnou besední „lajcí“, jásá prvními slunečními paprsky, jež osvětlují nejen stavení, leč i celé prostranství před statkem. Toto předokenní prostranství jest jevištěm celoročních střídavých úkonů rolníkovy práce. V ranní chvíli, zachycené leptem, stavení se teprve probouzí z nočního odpočinku. Ani člověk, ani živočich neoživuje tiché ráno. Jen žebřiňák s náručí pohrabků, zpola zakrytý tmavými keři, připomíná práci minulého dne. Ať za sluneční nálady, ať za večerního šera nebo za noci, kdy jen světlušky okének prozrazují stavení, vždy je tento milý koutek inspirativní silou Švabinského komposic.“ [Švabinská 1962, s. 298–299]
