Historie: „V samém roce malování definitivního Žutého slonečníku byly vytvořeny dva krajinářské lepty z Kozlova, RÁNO a POLEDNE, první ze statku Karla Vejrycha, zrcadlově obrácený to motiv, známý též v podání za tmy v Letní noci, kdy z jitra tmavé stromy vrhají dlouhé stíny, a druhý z louky se ženou požívající trávu, před táhlým kopcem, nad nímž se klene v ilusi vzdušné prostorovosti vysoká zářivá obloha s letícími čápy. Hofbauer (1911) u tohoto leptu připomíná, že je tu řešen jeden z nejobtížnějších problémů – světlé nebe a kraj ležící pod ním. „Jsou to valeury v zářícím nebi, jichž se spíše domýšlíme, než abychom je mohli pozorovati pro oslnění očí . . . S obdivuhodnou intensitou jsou nakresleny vrbičky na pokrajích louky s lesknoucím se listím a několik světlezelených stromů uprostřed – vlastní prý to pohnutka pro vznik toho listu, – jejichž plavý tón je docílen tím, že v pravý čas na těch místech bylo přerušeno leptání.“ Je to již čistá pleinairová imprese z přírody, ne již nálada, noc, bouře, nýbrž horké léto a jasné poledne, typické každoroční „Švabinského prázdniny“, kdy on nadšeně realisuje své heslo „Vždy a všude obdivovati přírodu“. S pleinairovým naturalismem mění se tu pak v leptu tónovost v intensivní prozáření sluncem.“ [Žákavec 1933, s. 210–212]
„…V Letním dnu končí však i závislost grafických projevů Švabinského na perokresbě, a dvě krajiny z roku 1909, nazvané Ráno a Poledne, jsou již daleko volnější v užívání jehly a grafičtější v přednesu, třebaže zachovávají dosavadní ráz umělcových krajinářských projevů, kotvících dosud v plenérismu. “ [Loriš 1949, s. 88]
„Odpoledne se Max toulá po kozlovských polích, v ruce kus lepenky s vykrojeným okénkem, jež přikládá k oku, aby nerušen okolím viděl jen úsek krajiny, jež ho zaujala. Zná ze svých toulek mnoho motivů, má zapotřebí jen se rozhodnout. Rozhodl se pro dva lepty kozlovské krajiny stejného formátu. Jeden se bude jmenovat „Ráno“, druhý „Poledne“. Průčelí Pecháčkova statku je jako stvořeno pro vyjádření radostného rozbřesku dne. Ve stylu východočeských chalup, obráceno k východu vysokou lomenicí, zakončenou makovičkou, se starosvětskými skromnými okénky nad družnou besední „lajcí“, jásá prvními slunečními paprsky, jež osvětlují nejen stavení, leč i celé prostranství před statkem. Toto předokenní prostranství jest jevištěm celoročních střídavých úkonů rolníkovy práce. V ranní chvíli, zachycené leptem, stavení se teprve probouzí z nočního odpočinku. Ani člověk, ani živočich neoživuje tiché ráno. Jen žebřiňák s náručí pohrabků, zpola zakrytý tmavými keři, připomíná práci minulého dne. Ať za sluneční nálady, ať za večerního šera nebo za noci, kdy jen světlušky okének prozrazují stavení, vždy je tento milý koutek inspirativní silou Švabinského komposic.“ [Švabinská 1962, s. 298–299]
