Historie: „Komposiční princip „Srpnového poledne“ a „Slunovratu“ je zkomplikován v „Labi“ etážovým systémem, jenž se pak stal základem „Žní“. Na „Labi“ je ještě podložen ornamentální a reální vysvětlivkou. Strom, rozvětvující se na dvě strany, dělí prostor na nebe a zemi, takže vzniká jakési simultánní jeviště, režijní to zásada vlastně renesanční. Svěžest a bezprostřednost slohová i obsahová povyšuje „Labe“ na nejlepší suchou jehlu z dosavadní umělcovy produkce.“ [Volavka 1931–1932, s. 127–128]
„Rok 1920 přivádí Švabinského o letních prázdninách do Polabí, přátelstvím s karlínským advokátem Dr. F. Čeřovským, který pobýval na letním bytě v Liběchově. Rovinné Polabí vystřídalo tak pohorský Kozlov. Jestliže pak již v Kozlově vešly do výtvarného zájmu umělcova scény práce rolnické, mohl se o ně zajímati Švabinský tím spíše v kraji polabském, který mu nadto zajisté v lecčem připomínal i rodnou Hanou. Záhy zhustily se první dojmy z léta a z této krajiny v grafickém listě, v červnové suché jehle „LÉTO V POLABÍ“ (u Palkovského, č. 185, označeno jako „Labe“, kdežto autor sám později připojil na desku podpis „Léto“). Také zde je spojen výjev pozemský s výjevem na nebi, v oblacích. I zde je plocha zrytmovaná vidlicovým rozekláním a to jak stromu na zemi, tak velikého oblaku na nebi. Získány tak živý rámec i pružné lešení pro výjev figurální. Mocný černý bez v květu zvedá se v středu dolní části v šikmém vyklonění, vyhýbaje se tvrdě ztrnulé symetrii i v obou velikých obloucích, ve které se na obě strany štěpí jeho rozkvetlá koruna. Huňaté popředí vytváří směrem šlehajících travin veliký protioblouk. Je to tak trochu jako rámcová osnova bývalých romantických, bidermeierských dekorativních a památníkových komposic s výjevy v rostlinných rozvilinách a medailoncích. Zde v levém „medailonu“ je motiv koupání, pleinair přímo svítivě bělostný. Jsou to dvě kypré ženy v rozkroužené vodě, jedna zády obrácená, druhá en face, a s nimi děcko – vzpomeneme tu mimoděk koupele buclatých žen s děckem na Mánesově tolik smetanovské krajinomalbě „Pod chalupou“ (motiv z Nižbora, na nějž Švabinský vzpomněl též v svém proslovu o oslavách Mánesových). Zde v pozadí je světlá, až bílá bujnost oblého stromoví v „džunglích“ při mrtvých ramenech Labe. V pravém okrouhlém „rámečku“ je zas drobný výjev ze žní, sekáč při práci a žena shýbající se při vázání snopu – pózy již tolikrát zachycené Švabinským v Kozlově, zde se však v pozadí za polem s rozestavenými snopy zvedá Říp typickým svým poklopem. Je-li výjev nalevo všecek plavý světlem, jsou napravo postavy v silném stínu. Mezi oběma výjevy je v stínu pod stromem bezovým bílý džbánek a vedle něho snad dva půlbochníky chleba, svačina ženců. Docela v popředí leze veliký brouk, tesařík pižmový, který však byl na desku vyryt až dodatečně. – Jestliže pozemská půle plochy je čistě domácí, lokálně polabská, lidmi, krajinou, vegetací, ano i tím tesaříkem, je horní půle jakoby z jiných, fantastických končin. Již sám černý bez tu rozkypěl návalem sněhových koulí svých květů jako nějaký strom z kouzelné zahrady a ty květy jako by nakynuly vzhůru v samá pěnová oblaka, která mohou hostiti již jen lehké a zářivé bytosti snu. Žárného snu za samého bílého letního dne. I nese se tančivě uprostřed a nejvýš nahá žena z první verse „Slunovratu“, ta zády obrácená a „v chůzi“, s velikým snopem a s dlouhou draperií – zde, v otisku, ovšem obráceně otočená, a nalevo lenoší, ležíc naznak na oblaku, nudita skoro doslovně opakovaná z leptu „Arkadie“, kde leží na divanu, nudita obdobná i oné z „Otakárka velikého“ – však ten motýl letí tu vzduchem s druhé strany vidinové ženy ústřední. Nahá žena vpravo, opřená naopak poprsím o oblak a lijící dolů ze džbánu žádoucí letní pršku, je v Švabinského repertoiru aktových póz novinkou. Možno pak pozorovati v tomto bohatém listě i motivické vykontrastování nebo zas vyvažování v diagonálách: je-li dole vpravo znojná práce žní, je v uhlopříčně nahoře vlevo sladké far niente na oblacích, a zas pocit svěžího chladu vody při koupání dole vlevo je zas vyrovnán vpravo nahoře představou proudu deště lijícího se z mraku. Jako středová osa komposice tkví dole, řízně vyryt, kmen stromu napravo zahnutý, zatím co do azurné výše táž osa je lehčeji vytýčena krásným tělem ústřední nudity, směřující zas nalevo, ale mířící napravo gestem pravice, gestem vládnoucím letnímu dni a jeho pohodě. – Jak vidno, shrnul se tu grafikovi hned celý vzorník letních motivů, ale tak svěže a bezprostředně i zas komposičně duchaplně, že tato suchá jehla právem byla v grafické osnově Švabinského vysoce vyzvednuta.“ [Žákavec 1936, s. 162–165]
„…suchá jehla Léto v Polabí, (v soupisu grafického díla zvané Labe – pozn. ed.) zobrazující po stranách kmene stromu výjevy koupaní a žní, a v oblacích tři nahé ženy, z nichž prostřední je opět bohyně úrody se snopem v náručí (tentokráte kreslená odzadu), levá si rozkošnicky hoví na oblaku, a pravá, naklánějící se s obláčku, symbolisuje letní déšť.“ [Loriš 1949, s. 40–41]
„V těchto letech ho totiž už vábila česká krajina, otevřená do dálky. A ikonografické nápady si na kompozicích situovaných do roviny s řekou řeší ve dvou pásmech. Na suché jehle Léto v Polabí (1920) jsou ve spodním pásmu spojeny výjevy ze žní a z koupání nahých žen. V horní části se opakuje velký ženský akt, nakreslený zezadu, s obilným snopem v levici, kráčející po oblaku. Na něm v jedné části je akt slunící se ženy a na druhé sedí žena lijící na žence proud vody. Tedy jedna z pozdějších bohyň deště. Celkem kresba dýchá atmosférou parného letního dne.“ [Páleníček 1984, s. 114]
