Historie: „Komposiční princip „Srpnového poledne“ a „Slunovratu“ je zkomplikován v „Labi“ etážovým systémem, jenž se pak stal základem „Žní“. Na „Labi“ je ještě podložen ornamentální a reální vysvětlivkou. Strom, rozvětvující se na dvě strany, dělí prostor na nebe a zemi, takže vzniká jakési simultánní jeviště, režijní to zásada vlastně renesanční. Svěžest a bezprostřednost slohová i obsahová povyšuje „Labe“ na nejlepší suchou jehlu z dosavadní umělcovy produkce.“ [Volavka 1931–1932, s. 127–128]
„V těchto letech ho totiž už vábila česká krajina, otevřená do dálky. A ikonografické nápady si na kompozicích situovaných do roviny s řekou řeší ve dvou pásmech. Na suché jehle Léto v Polabí (1920) jsou ve spodním pásmu spojeny výjevy ze žní a z koupání nahých žen. V horní části se opakuje velký ženský akt, nakreslený zezadu, s obilným snopem v levici, kráčející po oblaku. Na něm v jedné části je akt slunící se ženy a na druhé sedí žena lijící na žence proud vody. Tedy jedna z pozdějších bohyň deště. Celkem kresba dýchá atmosférou parného letního dne.“ [Páleníček 1984, s. 114]
