Historie: „Počínaje litografiemi Svatopluka Čecha (1900), Jana Nerudy a Antonína Dvořáka (obě z roku 1901), skládá se cyklus Švabinského evokací vůdčích zjevů naší kultury. V opoře o dochované fotografie, ale naprosto nepopisně, v jejich působivé transpozici, kreslil věrně podoby a vyjadřoval význam osobností. (V podstatě dotvářel, co v obrozeneckém údobí české malby v první třetině XIX. století započali v portrétech českých vzdělanců Antonín Machek a František Tkadlík.)„[Páleníček – Kotalík 1980]
„Jeho čas grafiky nastal až v roce 1906…Tento nástup však předznamenalo ještě několik litografií vytvořených v letech 1900 – 1901. Kromě krajinných motivů, včetně mařákovské lesní partie, jsou to zejména podobizny, jejichž promyšlené a technicky diferencované postupy svědčí o prvním Švabinského vážném zaujetí grafikou. Portréty známých osobností českého života vytvářejí souvislou kapitolu celoživotního grafického díla Maxe Švabinského. Na jejím počátku vznikají v roce 1900 dvě varianty podobizny Svatopluka Čecha, které stejně jako následující podobizny Jana Nerudy, F. L. Riegera a obě varianty portrétu Antonína Dvořáka (1901) vycházejí z tehdejší Švabinského již rozvinuté portrétní kresby…Švabinského portréty z období po roce 1900 vyvolávaly živou odezvu zejména tehdy, kdy jejich objektem byly známé osobnosti. Úvaha Arne Nováka o podobizně Nerudově, kreslené i litografované, přináší zajímavé zjištění, že Švabinského vcítění do modelu nebylo závislé jen na živém poznání, ale že dokázalo vytvořit i novou skutečnost: „Pro hlavu měl Švabinský tolik pomůcek grafických a slovesných, že stačilo z nich provésti syntézu, a ta se zdařila do té míry, že i u Nerudových pamětníků zatlačila dosti rychle vzpomínky na rozptýlené rysy fysiognomie básníka.“ Právě tato Švabinského schopnost byla jedním z důvodů portrétních zadání i později v 50. letech, kdy kreslil či litografoval hlavy proslulých osobností převážně podle fotodokumentace a životopisné legendy.“ [Wittlichová 2001, s. 118–122]
