Historie: „Nová práce však neznamená u tohoto umělce, který si nikdy neuměl odpočinouti, jen nový obraz, nýbrž mnohem víc – nové thema…Zvěstováním a Janem Křtitelem ohlašuje se pak další, nové období…Zvěstování i velký dřevoryt Jan Křtitel, to vše není plodem fantasie rozmarné, hluboký patos těchto listů svědčí, že dílo je odrazem vážných zážitků vnitřních. Až do roku 1930, kdy byl dokončen Jan Křtitel a ze kdy se datuje suchá jehla Zvěstování, zůstávají však i náboženská themata ve více méně osobním okruhu malířova života, právě tak jako tomu bylo na počátku tohoto století, kdy Švabinský po několika mladistvých pokusech se po prvé obíral thematem náboženským. Když roku 1906 tvořil své hořké Piety, byl mu impulsem přímý osobní zážitek – v rodině tehdy byl mrtvý a modelem mu stáli členové rodiny. Však také postava Jana Křtitele z roku 1930, jako by ve své původní představě souvisela s kozlovským obdobím, jako by nesla ve svém předlouhlém těle vzdálenou vzpomínku kozlovského poustevníka Jana Velce.“ [Volavka, 1940–1941, s. 3]
„Nastalo dlouhé období rájů, pralesů a Žní. Teprve v době jejich doznívání Švabinský ryje do zimostrázu svého Jana Křtitele (1929). Tento list je v jeho životním díle určitým předělem. Je znamením lidského zrání a dozrání umělcova. Jan Křtitel vstupuje do popředí jako myslitel, hledající smysl lidského života jinde, než jej umělec hledal dosud. Na místo silných, zdravých mužů nastoupil asketa. Prochází krajinou, jež je spíš smutná, krajinou s útesy skal, které se vertikálně zvedají k obloze. Je to opět krajina česká, z Turnovska, kam Švabinský zajížděl v letech před prázdninami slovenskými. Samotář, který prochází soutěskou, jejíž strohost je jen nepatrně zmírněna drobnými větvičkami kapradí, je pohroužen v zamyšlení. Jedinými druhy jeho samoty mu jsou zvířata, laň, liška a jezevec, která jako by zapomněla na vzájemné pudové nepřátelství. Závažnost tohoto vstupu do jiného světa, než v jakém žil dříve, je dána i velkým formátem desky, do níž grafik tento námět vyryl.“ [Páleníček 1984, s. 155]
„Pobyt v této krajině měl však pro Maxe velký význam, znamenal zařazení Turnovska jako další oblasti do jeho krajinářské tvorby. Kromě mnoha krajinných kreseb a grafik jí za svůj vznik vděčí především dřevoryt Jan Křtitel. Při dopoledních procházkách objevil vonná vlhká údolí s rákosím, s lopuchy u stružek a s porostem borovic na strmých stráních mezi obrovskými pískovcovými balvany a skalami fantastických tvarů. Z jejich spár splývají krajkovité kapradiny, zaseté sem větrem před staletími. Právě zde mu v jeho fantazii vyšel jednoho rána vstříc hubený asketický muž, bosý, s poutnickou holí ve tvaru kříže – a to byla první myšlenka k postavě Jana Křtitele. Inspirace, která vyústila v jeden z jeho největších dřevorytů a zasadila biblický námět opět do českého prostředí. Proroku, vycházejícímu v zamyšlení ze skalní soutěsky kosteckého údolí Plakánku, propůjčil Max ušlechtilou tvář svého žáka Václava Fialy. Konečně verzi předcházela jako vždy řada studií a dvě s vervou doslova načmárané skici, které se nám líbily málem víc než propracovaná přípravná kresba k dřevorytu. Měly však smutný osud. Staly se částí sbírky ing. Břetislava Zvolského, který bydlel v Praze na rohu Rašínova nábřeží. Právě tento nárožní dům dostal přímý zásah při jediném náletu před koncem války, 15. února 1945.“ [Švabinská 2002, s. 97]
