Historie: „Zase se raduje z návratu letních dnů v dřevorytu Červnové poledne z r. 1941, kde na louce před keřem kvetoucího černého bezu vystavují dvě dívky svá těla slunci, zatím co v levém pozadí pod hradní zříceninou dvě jiné ženy převracejí pokosenou trávu. Jsme opět v době senoseče, opět v době slunovratu, znovu symbolisovaného bohyní, jedoucí na antickém vozíku, tažené však tentokráte místo bílých jelenů dvěma obrovskými otakárky ovocnými; průvod bohyně tvoří však na tomto obraze jen jedna dívčí postava, rozhazující na zem jahody, kdežto druhá usedla v pozadí na oblaku.“ [Loriš 1949, s. 50]
„Jakmile jsou ateliery na Akademii otevřeny, čekají na Švabinského jiné důležitější práce. Začíná okno nad hlavním oltářem chrámu sv. Víta, začíná studie pro list „Červnové poledne“, které je jeho pozdním vyznáním lásky k životu…Téměř všechny litografie z poslední serie ilustrací z r. 1944-45 jsou kresleny přímo na kámen. Neprošly očistným ohněm příprav jako Česrvnocé poledne, které je osobní, komplikovanou zpovědí lyrištějšího obsahu a definitivnější formy. Červnové poledne je v celku Švabinského díla jakousi synthesou Rájů a Žní. Je to dřevoryt, v kterém uzrává vzpomínka na Rajskou sonátu, spojená s některými záměry a záběry, jak se projevily v nástěnných komposicích (Štencův strop). Je nehonosným kompendiem pozdního Švabinského, kde věk už přestal hrát roli. Jako na Žních, tak se i na Červnovém poledni setkáváme s dvěma etážemi. (Jak pro dolní, tak pro horní polovinu si Švabinský kreslí v červnu 1940 studie aktu i studie stromoví. Rytinu samu začal 9. prosince 1940 a dokončil ji koncem dubna 1941.) Celý list je nahoře i dole velmi světlý, stíny se shromažďují jen v druhém plánu, ve velkém keři kvetoucího černého bezu. Dolejšek této polo zahrady a polo krajiny, ohrazené rozpadávajícím se dřevěným plotem, skupinami stromů a zříceninou hradu v pozadí, je věnován práci a odpočinku. Na pokosené louce, vlastně na schnoucím seně, pokrytém bílou plachtou, leží nahá, plavá, velmi mladá dívka se zkříženýma nohama. Nalevo od ní sedí druhá, která je k nám obrácena zády a upravuje si plavé vlasy. Oslava moderního opalování – návrat k sladkým Arkádiím. Na seně kolem jsou rozhozeny dva slaměné klobouky s černými pentlemi, kabelky a nezbytný slunečník. Opalující se dívky leží na vyvýšeném břehu potoka, na druhém, nižším břehu obracejí dvě ženy seno na posečené louce…V obloze za keřem černého bezu se vznáší na antickém vozíčku figura ženy se vzdutou sukní a se vzdutým přehozem. Drží v rukou lehounké opratě, přivázané na těle dvou velkých žíhaných motýlů, otakárků ovocných…Napravo od této skupiny, na horním okraji listu, vznáší se opět nahá žena šelmovsky usměvavé tváře, jediná důvěrnice Švabinského, která se potají dorozumívá s opalujícími se dívkami dole. Je skoro zády obrácená, v levici drží kytici jahod a pravici právě padající jahody rozhodila. Je to jedna z těch Pomon, které kdysi chutnaly jablka a pak jimi v bujném žertu mířily na dolení neviditelnou zemí. Je to jedna z těch bohyň, které na Žních rozhazovaly z rohu hojnosti spršku obilí, ale i jedna z usmířených hvězd z nástropní mosaiky v Posmrtné kapli popravených legionářů. Na Červnovém poledni míří na pozemšťanky. Ale teď jen prvním ovocem z přechodu mezi jarem a létem. Je to jiná doba, jiná nálada, mnohem subtilnější, jemnější a ironištější, mládí viděné odkudsi zdálky, mediem duchových figur, které se vznášejí v mosaikách. Červnové slunce už tolik nepálí jako na Rajské sonátě. Proti listům z Rajské sonáty a proti Srpnovém poledni z roku 1917, které byly tolikrát označovány za vrchol Švabinského dřevorytecké techniky, jde tu umělec ještě mnohem dále. List není bohatý na kontrasty, ale na valéry. Zmizela dramatičnost a opět jako by vítězil tón. Je to stále liniový dřevoryt, ale svou jemností se přibližuje až skoro rytině v kovu, k mědirytu, ke kterému Švabinský, jak sám říká, volky nevolky jaksi směřuje. Červnovým polednem – komposici až dekadentně křehkou a složitou – děkoval Švabinský nebi, že se jeho choti dostalo v nemoci úlevy.“ [Volavková 1949, s. 66, 87, 88, 90]
„Práce na Červnovém poledni spadá na rozhraní let 1940 až 1941. V červnu 1940 si Švabinský nakreslil přípravné studie a do desky ryl od prosince 1940 do dubna 1941. Námětově dřevoryt vyjádřením určitého zklidnění v jeho životě. Kompozice i zde je řešena do dvou pásem. V dolním je obraz pohody. Jeho středem je dvojice mladých plavovlasých dívek, slunících se uprostřed louky na malém svahu nad potůčkem. Jedna z nich odpočívá na plédu, položeném na seně, a druhá obrácená k pozorovateli zády, sedí za ní. V pozadí krajiny, do níž je tato dvojice zasazena, shrabují dvě ženy seno. Přechod ze spodního pásma k pásmu hornímu tvoří keř bílého bezu a na levé straně pohled do krajiny se zříceninami hradu. Proti této poklidné selance červnového dne je horní pásmo poněkud dramatičtější, protože je v něm víc pohybu. Uprostřed charakteristických letních oblak letí mladá žena, jíž se vzdouvá látka jejího oblečení; na lehkých opratích řídí dvojspřeží motýlů, otakárků ovocných. A za ní je do kompozice včleněn jeden ze Švabinského aktů moderní ženy, držící v levici kytici jahod a pravicí je roztrušující po kraji. V prostoru kolem nich krouží naši letní motýli.“ [Páleníček 1984, s. 177]
„Náš rozhovor: „Zuzi, pojď sem a řekni“ takhle?“ ukazuje mi skicu k dolní části budoucího dřevorytu Červnové poledne, rudkou kreslenou. „Anebo takhle?“ a shora přikládá druhou, horní část kompozice, kresbu dvou letních bohyň se dvěma obrovskými otakárky. Jsem trochu zaražená, ale odpovídám upřímně. „Myslím, že ta spodní část by stačila,“ jak to odpovídá mé suché fantazii, „kdybys místo nich dal velká oblaka, bylo by to vzdušnější – čtyři figury se mi zdá příliš…“ snažím se odůvodnit svou střízlivost. Ale on je pro bohatost a plnost, pro uplatnění svých nápadů. „Však jsem věděl, co řekneš. Chtěl jsem jen slyšet hlas lidu.“ Konec hovoru. Na druhý den vidím, jak kreslí kompozici celou, s bohyněmi i motýly. Bylo ode mne pošetilé myslet si, že ho moje mínění ovlivní. „Nemůžu přece poslouchat nikoho, ani tebe. Musím dělat jen to, co sám chci.“ Zdržuji se u tohoto dřevorytu proto, že to byl jeho poslední a s největší láskou dělaný dárek pro Aničku. Za námět vybral to, co sám považoval za vrcholné: slunce a vůni bezinek. Vyrytí do tvrdého zimostrázového dřeva mu trvalo půl roku, v tísnivých dobách Anniny nemoci, o níž se vědělo, že je nevyléčitelná…Anna se mohla ze svého lůžka chvílemi bavit pohledem na Červnové poledne, zavěšené na boční stěně ložnice. A tomu dětinskému nápadu s motýlím spřežením se pokaždé znovu usmát. Co by mohlo Maxe potěšit víc?“ [Švabinská 2002, s. 140–141]
„Vzdáleným epilogem alegorické letní krajiny a zároveň posledním dřevorytem Červnové poledne z roku 1940. Poetizace přírody, ženský akt jako její personifikace, se však ve Švabinského grafice objevuje jako drobná glosa i v litografiích následujících desetiletí.“ [Wittlichová 2002, s. 146–147]
