Historie: „Zase se raduje z návratu letních dnů v dřevorytu Červnové poledne z r. 1941, kde na louce před keřem kvetoucího černého bezu vystavují dvě dívky svá těla slunci, zatím co v levém pozadí pod hradní zříceninou dvě jiné ženy převracejí pokosenou trávu. Jsme opět v době senoseče, opět v době slunovratu, znovu symbolisovaného bohyní, jedoucí na antickém vozíku, tažené však tentokráte místo bílých jelenů dvěma obrovskými otakárky ovocnými; průvod bohyně tvoří však na tomto obraze jen jedna dívčí postava, rozhazující na zem jahody, kdežto druhá usedla v pozadí na oblaku.“ [Loriš 1949, s. 50]
„Práce na Červnovém poledni spadá na rozhraní let 1940 až 1941. V červnu 1940 si Švabinský nakreslil přípravné studie a do desky ryl od prosince 1940 do dubna 1941. Námětově dřevoryt vyjádřením určitého zklidnění v jeho životě. Kompozice i zde je řešena do dvou pásem. V dolním je obraz pohody. Jeho středem je dvojice mladých plavovlasých dívek, slunících se uprostřed louky na malém svahu nad potůčkem. Jedna z nich odpočívá na plédu, položeném na seně, a druhá obrácená k pozorovateli zády, sedí za ní. V pozadí krajiny, do níž je tato dvojice zasazena, shrabují dvě ženy seno. Přechod ze spodního pásma k pásmu hornímu tvoří keř bílého bezu a na levé straně pohled do krajiny se zříceninami hradu. Proti této poklidné selance červnového dne je horní pásmo poněkud dramatičtější, protože je v něm víc pohybu. Uprostřed charakteristických letních oblak letí mladá žena, jíž se vzdouvá látka jejího oblečení; na lehkých opratích řídí dvojspřeží motýlů, otakárků ovocných. A za ní je do kompozice včleněn jeden ze Švabinského aktů moderní ženy, držící v levici kytici jahod a pravicí je roztrušující po kraji. V prostoru kolem nich krouží naši letní motýli.“ [Páleníček 1984, s. 177]
„Náš rozhovor: „Zuzi, pojď sem a řekni“ takhle?“ ukazuje mi skicu k dolní části budoucího dřevorytu Červnové poledne, rudkou kreslenou. „Anebo takhle?“ a shora přikládá druhou, horní část kompozice, kresbu dvou letních bohyň se dvěma obrovskými otakárky. Jsem trochu zaražená, ale odpovídám upřímně. „Myslím, že ta spodní část by stačila,“ jak to odpovídá mé suché fantazii, „kdybys místo nich dal velká oblaka, bylo by to vzdušnější – čtyři figury se mi zdá příliš…“ snažím se odůvodnit svou střízlivost. Ale on je pro bohatost a plnost, pro uplatnění svých nápadů. „Však jsem věděl, co řekneš. Chtěl jsem jen slyšet hlas lidu.“ Konec hovoru. Na druhý den vidím, jak kreslí kompozici celou, s bohyněmi i motýly. Bylo ode mne pošetilé myslet si, že ho moje mínění ovlivní. „Nemůžu přece poslouchat nikoho, ani tebe. Musím dělat jen to, co sám chci.“ Zdržuji se u tohoto dřevorytu proto, že to byl jeho poslední a s největší láskou dělaný dárek pro Aničku. Za námět vybral to, co sám považoval za vrcholné: slunce a vůni bezinek. Vyrytí do tvrdého zimostrázového dřeva mu trvalo půl roku, v tísnivých dobách Anniny nemoci, o níž se vědělo, že je nevyléčitelná…Anna se mohla ze svého lůžka chvílemi bavit pohledem na Červnové poledne, zavěšené na boční stěně ložnice. A tomu dětinskému nápadu s motýlím spřežením se pokaždé znovu usmát. Co by mohlo Maxe potěšit víc?“ [Švabinská 2002, s. 140–141]
„Vzdáleným epilogem alegorické letní krajiny a zároveň posledním dřevorytem Červnové poledne z roku 1940. Poetizace přírody, ženský akt jako její personifikace, se však ve Švabinského grafice objevuje jako drobná glosa i v litografiích následujících desetiletí.“ [Wittlichová 2002, s. 146–147]
