Historie: „…suchou jehlou vytvořeno jest však také „Zrození Venuše“, list, v němž řecký mytus a jeho renesanční redakce vtělily se v dílo hlubokého smyslu a dokonalé formy. Ne rajský lovec, poklekající v zbožném obdivu, ale sám umělec klaní se tu vítězné Venuši, vyskakující ze škeble, již přihnaly větry k břehům foinickým. To není syrská Astarté, chaldejská Mylitta ani řecká Kypris, to je věčná bohyně lásky, jejíž klín jest nadán svůdnou silou, jíž nelze odolati ani bohům samým. Švabinského obrazotvornost zhnětla krásnou Kypřanku v tělo té ženy, již zasvětil kus svého života a umění, v tělo sladkých tvarů, plné rozmarného ženství.“ [Matějček 1931–1932, s. 10–13]
„Po období smyslového vzrušení a mileneckého opojení dochází Švabinského pantheismus v těchto představách svého uklidnění, svého filosofického, duchovního vyústění. Je třeba však vděčně vzpomenouti oněch slastných dnů a roků, jež pro umělce znamenaly tak bohatý přínos inspirační. Tento dík je obsahem suché jehly Zrození Venuše (1930), v němž se umělec v podobě starověkého lovce sklání před bohyní lásky, z pěny zrozenou a vyskakující z lastury, na níž ji přinesly mořské vlny. Bohyně sama si stydlivě zahaluje tvář i klín, dvě dívky, které ji provázejí, uličnicky otálejí s pláštěm, jímž ji mají zahaliti. Jak pokorně se lovec koří mocné bohyni, jak hlubokou vděčnost jí projevuje za všechny dary, jímž ho oblažila, jak se zdá před ní malý ve své pokoře! Jak ona sama je cudná a při tom svůdně laškovná! „Zrození Venuše“ je umělcovým přiznáním, čím mu byla léta, prožitá v jejím znamení, co pro něho jako člověku i umělci.“ [Loriš 1949, s. 66–68]
„V roce 1930 vznikají dva významné listy – suchá jehla Zrození Venuše – „Umělec vzdává tu bohyni lásky obřadný hold, který je zároveň rozloučením a únikem z hory Venušiny“ – a dřevoryt Jan Křtitel, jako výraz dvou tematických okruhů nové duchovní orientace nastupujícího pozdního období umělcovy tvorby – antické mytologie a křesťanské ikonografie.“ [Wittlichová 2002, s. 138]
