Historie: „R. 1911 rozmnožil Švabinský své grafické dílo o další dva podstatné kusy, vedle věcí menších. První důležitý kus je mezzotint LETNÍ NOC, pracovaný v prvních čtrnácti dnech červencových v Kozlově. Švabinský dělal o tomto motivu přímo v noci, maje na prsou zavěšenou lampičku. Je to výjev, jak jejich Emilie jde s lucernou k stavení Karla Vejrycha (na otisku je to obráceně), kde na lavici sedí žena s dítětem. Na nebi je vidět hvězdy, Mléčnou dráhu a Kuřátka (ovšem i ty obráceně). Malířský problém hvězdné noci zaměstnával umělce již dříve, srov. již jeden pastel k „Máji“. V grafice hodil se pro motiv nejlépe mezzotint, jako nejmalířštější technika v černi. List je to zároveň místně konkrétní, intimní dojem z Kozlova, i zas básnický pohled do Vesmíru, kosmická píseň. Mádl (v Štencově Ročence 1917, v stati o „Švabinském grafikovi“) v tomto výtvoru, kde „světla se matně rozsvěcují a mdle se do tmy roztékají“, takže tu není „černi mrtvé a nehybné a i největší stín má zdání duchové průhlednosti“, cítí „kouzlo širosti a dechu noci, v níž vesmír spí a tajemnost života se chví…“ Dává to dohromady náladu vskutku domovinnou, nějak v tom záření hvězd a vůni veliké lípy opojně českou, cos z Mánesa, Kosárka, Smetany i Nerudy.“ [Žákavec 1933, s. 242]
„…mezzotinta Letní noc (1911), na níž zvolená technika umožnila rozehrátí bohatou škálu sametových tónů, od odstupňovaných valérů světla, vrženého lucernou, až po hluboké stíny hvězdné noci. Letní noc je však i závěrem Švabinského plenéristického nazírání na přírodu. Jeho realismus je ovlivňován, počínaje malým leptem Žnečky (1912), impresionismem, který teď v jeho krajinářských grafických listech a kresbách dovede hmotu i tvar podříditi účinkům světla.“ [Loriš 1949, s. 88]
„…Tichá letní noc, v níž pod vysokým hvězdnatým nebem tlumeně září světla kozlovského statku, má vskutku ve Švabinského podání mnoho společného s Máchovou básnickou evokací hvězdné noci. Intimní lyrika vystřídává tu dramatické napětí kreseb na thema bouře – kontrast, jehož příkrostí můžeme měřiti rozpětí, jakého je básnický duch Maxe Švabinského mocen již ve svém časném krajinářském díle, jemuž nechybějí ani rysy romantické…Dvůr kozlovského statku s mohutnou černou siluetou košaté lípy v pozadí je všecek zahalen v hloubku a neurčitost tmy, rozťaté světlem lucerny, kterou si nějaký muž svítí na vůz v popředí. Světlo se lehce zachycuje na větvích stromu nad vozem, vrhá bizarní stíny vozu na zemi a jako by vyznívalo v zářivých kotoučích hvězd na temném nebi. Na důvěrně známém motivu krajinném zkoumá tu Švabinský problémy šerosvitu, jež vzápětí ovládnou dvě veliké komposice z téhož roku, lepty Pieta a Před snímáním z kříže. K jejich konečnému řešení dospěl pak ve veliké, již zmiňované mezzotintě Letní noc (veliká) z roku 1911, způsobem mistrovským, v našem novodobém umění zcela ojedinělým. Myšlenka sama, zbavena všeho náhodného, jeví se tu dokonale vyzrálá v kouzelném, sametově hebkém listu, doslova dýšícím podivuhodnou mystikou a poesií vlahé, vonné letní noci. Švabinský tu zvolil z grafických technik tu nejvhodnější a nejschopnější vyjádřiti množství jemných valérů, od záře linoucí se z lucerny, zpola zakryté poněkud nachýlenou postavou ženy, která ji nese, až k hluboce temným stínům pod korunou košaté lípy, měkce se obrážející od bohatě odstíněné klenby hvězdnatého nebe. List je jakýmsi krajinářským protějškem mezzotinty Bílá kamelie z téhož roku.“ [Květ 1950, s. 17, 20]
„Švabinský snad ani neměl na letošním programu velké mezzotinto „Letní noc“, ale čarovné léto ho přimělo pracovat i v noci…Hned jak ohnivý kotouč slunce zmizí v Dolíku, již spěchá Švabinský s velkým rýsovacím prknem, s pěkně napnutým papírem, kreslicím uhlem, střídkou chleba a polní štaflí ke svému stanovišti na rozcestí před statkem. Kreslí pomocný výkres pro velké mezzotinto „Letní noc“. Pozvolna víc a více prostupuje denní jas kouzelná atmosféra letní zářivé noci a Švabinský si připevní na vestu baterku pro osvětlení kresby. Slunečními paprsky ohřátý vzduch se neochlazuje, brzy Max svléká kabát a pracuje ve vestě. Všichni jsme jako omámeni krásnou noci a neodcházíme na lůžko. Sedíme tiše na statkovském „prkně“ pod okénky s muškátem, jež jsou obě otevřena. Ve světnici Běla v hospodyňském nadšení zaváří ovoce po ruském způsobu, jak se tomu naučila v Kišiněvě. Přivezla si ruské mosazné mísy různých velikostí a zaváří rybíz, angrešt, borůvky, maliny. Vůně decentně prchá okny až na cestu a při jejím tichém prozpěvování jako by nás navštívila nálada ruských letních dnů na venkově, tak opojných v klasické ruské literatuře. Vstáváme s maminkou s „prkna“ a procházíme se mezi statkem a chaloupkou po krátké cestě beze svahu, v malé třešňové aleji, jako pod baldachýnem hvězd. Hvězdy zdají se být blízko a naprosto ne v kosmickém prostoru, ale tak blízko, že stačilo by pozvednout ruku a polaskat se s nimi. Pod nimi teplo, vůně a ticho nás obklopovalo. Teprve dlouho po půlnoci skončilo se všeobecné díkůvzdání milostnému létu. Brzy nastal čas, kdy noční práce na mezzotintu „Letní noc“ měla být doprovázena denní prací na leptu „Malý ranní lov“.“ [Švabinský 1962, s. 314–315]
