Historie: „…v portrétu „Matka s dcerou“ pozorujeme přechod od lyrisující intimity k pojetí spíše representativnímu. Světlo je prudší a padá víc se strany, plastika vypuklejší, modelace výraznější. Technicky obohacuje umělec svoji výkonnost věrnějším rozlišováním materiálu, zejména látek. Nejsou to však už krajky, hedvábí a atlasy, nýbrž samet, kožišina, plyš.“ [Volavka 1931–1932, s. 108]
„Pak už nastal čas k odjezdu na vánoční prázdniny do Kozlova. Tam se vždy jelo radostně, chaloupka nás vždy teple přivítala, zásobena všemi vánočními pochoutkami a jakoby ozářená světelnou radostí a péčí otce i matky. Matce však býval každý náš příjezd trochu zkouškou trpělivosti. Přichystala dokonalou svačinu v pevném a vždy zklamaném předpokladu, že naše cestovní únava potřebuje okamžité posilnění. A Max ji vždy zklamal. Sotva že shodil se sebe plášť, vybalil papíry připravené pro práci, přinesl z „kufru“ veliké kreslicí prkno a dal se do napínání. Marně maminka pobíhala a šeptala mi domlouvavě: „Vždyť to kafe vystydne!“; čekat musela, až se zanders, japan nebo jiný ruční papír zaskvěl v bezvadném napnutí na prkně. Pak teprve usedl Max k svačině. Teprve když bylo po tradičním a mírně veselém oslavení posledního dne roku, kdy Rudla se opět vrátil do Prahy a zůstali jsme v chaloupce sami s Milkou a rodiči, dal se Max do práce na velké měděné plotně, dvojportrétu „Matka s dcerou“. Do našich rysů je vepsána má únava a oslabení po přestálé operaci a maminčina nekonečná obava o mé zdraví. Lept zdá se řešit problém virtuosní techniky. Svým zázračným citem pro traktování grafických čárek vystihuje Švabinský kvalitu hmoty, rozmanitost struktury oděvních součástek, hedvábí, plyše, krajkoviny, sametek. Jeho grafická jehla, jež má k disposici jedinou barvu – černou, podává i všecky valérové stupně a celkovou, byť i v temném tónu drženou barevnost.“ [Švabinská 1962, s. 301]
