Historie: „…ještě z toho prosince pilné práce leptařské i tragické inspirace, PŘED SNÍMÁNÍM Z KŘÍŽE. Předcházela mu grafická studie, se svítivým Kristem, ozářeným na tmavém pozadí od ohně na zemi, kolem něhož sedí nezřetelné postavy, světlé to hmoty, s jednou kontrastní, zcela tmavou postavou v popředí – velmi vervní zachycení první vise na desku…Definitivní list komposičně obohatil a prohloubil první vidinu spojením s listy Piety, s nimiž má tento lept společný ráz spíše akvatintový. Ke kříži blíží se již nosiči s nosítky, aby sňali tělo, a od nich jdou hluboké stíny. Siluety stromů, severských jehličnatých – kozlovských, zmítají se v pozadí, kde „mohutné, rozvířené čáry nebe“ – v hluboce hvězdnaté noci – vytvářejí „náladu horečného neklidu, rozrušení nervů“, takže jeden muž bezděčně si tu klade ruku na čelo, jako by se snažil „uvědomit si skutečnost neuvěřitelného a setřít přízrak“ (Hofbauer, 1911). Nalevo plápolá oheň, je rozeznat Magdalenu, tři ženy zvedají shroucenou stařenku (nikoli mladistvou Madonnu!). Za hlavními postavami tušíme dav. Dole je opět psík, napravo kráčí vpřed muž. “ [Žákavec 1933, s. 172–174] „V letech 1906 a 1907 pak vznikají dvě práce (obě hned v několika variantách), jež vtiskují nové zaměření do Švabinského spiritualismu, obohacujíce ho o několik nových rysů. Jsou to Pieta a Před snímáním z kříže. Jimi vstupuje Švabinského imaginace v oblast, inspirovanou náboženskými náměty, jež se později do jeho tvorby několikrát vrátí. Při tom to nejsou náboženské obrazy v pravém slova smyslu: náboženský námět je tu jen ideou, která přenáší do jiného, spirituálního světa příběh, inspirovaný zážitkem (jako je tomu v „Pietě“), nebo do současnosti přenesený (v leptech „Před snímáním z kříže“). Prostředí, do kterého Švabinský tyto výjevy vsadil, je vzato z nejbližšího okolí umělcova, „Pieta“ je dokonce tragickou obměnou „Náčrtu k rodinnému portrétu“, z něhož přejímá situování výjevu pod okno venkovské chalupy, postoje i charakteristiku některých postav. Onen tragický rys je další novum, s nímž se v tvorbě Švabinského setkáváme, rys, který zde po prvé zazní, avšak zároveň i dozní. Obě komposice jsou symbolickým výrazem bolesti, hrůzy a zděšení nad tragickou smrtí člověka, vyrvaného z kruhu rodiny, výjevy, naplněné tíživou atmosférou, jež je přenáší do jiného, nereálného světa. První, akvarelovaný náčrt k „Pietě“, a jednu variantu v leptu umístil Švabinský do rámce slunného podvečera, který v dlouhých stínech opakuje obrysy postav na stěně chalupy, pro dvě druhé leptané varianty tohoto námětu zvolil však hlubokou noc, v níž světlo lucerny ozařuje magickým světlem scénu, ponořenou v atmosféru duševní trýzně a bolesti. Rovněž výjev „Před snímáním z kříže“ provedl Švabinský leptem ve dvou variantách, umístiv jej před hluboké hvězdnaté nebe, s postavami přízrakovitě osvětlenými září ohně. Ani tento obraz není obrazem biblickým, třebaže je tu Kristus na kříži, nýbrž parafrází biblického námětu, přeneseného v jinou myšlenkovou oblast. Obě scény, ač v základě reálné, s postavami ze současnosti, jsou proniknuty spirituálními tendencemi, jež je z anekdotického příběhu povyšují v oblast symbolickou. Vlivy prerafaelistické už jsou zcela překonány, umělcova vůle o obrazové vyjádření duchovnosti jsoucna se projevuje novým obsahem i novou formou.“ [Loriš 1949, s. 62–64] „Do Prahy jsme se vraceli bez babičky, bez bytosti, jež byla stále s námi, žila vedle nás a teď odešla navždy. Švabinský komponuje současně dva motivy z katolické mystiky „Pietu“ a „Před snímáním s kříže“. Což je možné, aby zcela přirozený osudový zásah mohl rozetnout i vnitřní svět tvůrčí osobnosti tak hluboce, že opouští, i když jen dočasně svůj svět životních radostí a oddává se metafysickému dumání o věčné záhadě života a smrti?…Druhým, čistě výtvarnickým impulsem ke komposicím byl nesmazatelně silný dojem z Rubensova obrazu „Snímání s kříže“ za letošní cesty po Holandsku a Belgii…Po dokončení leptu „Pieta“ leptá Švabinský novou plotnu. Grafickou studii „Před snímáním s kříže“, v obvyklé temné náladě s příznačným osvětlením kříže a nejbližších figur.“ [Švabinská 1962, s. 265–266, 275]