Historie: „Zlatý večer pokládá sám umělec za dosavadní vrchol své grafiky a to nejenom dřevorytové. Je jakýmsi protějškem „Arkádie“, kterou lze považovati za prolog celé skladby. Také zde je prostor určen dvěma stromovými kmeny, mezi nimiž vystupuje pahorek. Jak jiný smysl dostala tu však skutečnost stejně arkadická! Krajina je přebásněna do vyšší polohy a realita při tom ku podivu získala více reálnosti. Strohý klasicismus byl proměněn v dekorativní malebnost, jež je však komposičně v ploše, ve hmotách, ve světlech i stínech přesně vyvážena. Proti vlastní „Rajské sonátě“ je tu pak větší souhra mezi lidskou postavou a krajinou, která je nazírána ve větším celku a je monumentálním přírodním jevištěm, v němž se odehrává lidský příběh zároveň s životem přírody. Slohově tu umělec vynutil z dřevěné desky maximum toho, oč usiloval…“Zlatý večer“ uchoval si však šťávu“ štětcového rukopisu“, což nijak nevadilo radikální ornamentalisaci celku, neboť možno říci, že vnitřní i vnější dekorativnost je tu dovedena k nejvyšší míře, jaká je možna při zachování realistického názoru.“ [Volavka 1931–1932, s. 122]
„…Max pracuje v pokoji na dřevorytu „Zlatý večer“, na ideální krajině, jež se nevyskytuje v naší drsné a chudé Vysočině. Tento dřevoryt nebyl však poslední jeho prací v Kozlově. Kreslil v chaloupském pokoji ještě tuto zimu zasněžený pohled z pokoje.“ [Švabinská 1962, s. 349]
„Švabinský v těchto letech žije umělecky hlavně v okruhu svých vizí šťastného lidského života, vzdáleného civilizaci. Pro tento svůj ráj si vytváří fantazijní prostředí exotické krajiny s mohutným pněm palmy, obtížené plody. Výhonky jejich kořenů tvoří s útesem hradbu pro domov šťastné rodiny. Na tomto listu, nazvaném Zlatý večer (1919), se Švabinský už stal opěvovatelem nejen ženy, ale i rodiny. Žena, jejíž zdůrazněná tělesnost se mu stává symbolem plodnosti, dítě hledající oporu u jejího stehna a před ní u kamene klečící muž – to je adorace bytosti, která je nejen dárkyní lásky, ale také udržovatelkou lidského rodu. Tak jako hluboký milostný cit je i krajina znázorněna se smyslem pro monumentalitu. Příroda se stává ochranitelkou lidského štěstí i lidského rodu. Proto dává člověkovi vše v plné míře – krásu i ochranu. Velikost vegetace souzní s nadměrností oblaků, komponovaných do dvou mohutných vertikál. A z živočichů je tu jen stojící volavka jako symbol klidu a míru.“ [Páleníček 1984, s. 103]
„„Nic se nemění,“ ujišťuje Max Elu a babičku, když po tchánově pohřbu setrvává až do konce roku v Kozlově, aby nastalá prázdnota nebyla tak citelná. „Už tu není snad ani jeden strom, který bych nekreslil,“ říká Ele možná víc omluvně než se zadostiučiněním, když z okna pokoje kreslí pohled na zasněženou protější hospodu U Kabrhelů. Je to jeho poslední kozlovská krajinka. Vysedává nahoře v „kufru“ a ryje do velké dřevěné desky jeden z rajských námětů svého budoucího života, Zlatý večer. Ne, tyto listy už opravdu do Kozlova nepatří. …kniha, kterou strejda o svých padesátých narozeninách mamince přinesl. Byla už na pohled krásná, v silných deskách z hladké modré kůže. Byly tam popsány všechny grafické listy…Byl to Palkovského seznam Švabinského grafického díla 1897–1923. Prohlížela jsem si ji o samotě, snad jsem ji ani neměla najít, a objevovala dosud neznámé jeho obrázky. Snažila jsem se najít k nim nějaké vysvětlení – jako že on, malíř, může vymýšlet podobné výjevy, má k tomu právo…ale proč je na nich maminka? Nebo je to jen přibližná podoba, snad náhodou? Ale přece jenom: listy z Rajské sonáty mě přesvědčily, že to maminka opravdu je. Byl to otřes. Ne jen na Rajské sonátě, ale všude. Na Srpnovém poledni, a co nejhoršího, na Zlatém večeru, kde vedle maminky je i strejda sám. I jakési dítě. Nemám to snad být já? Nerozumím. Zde je příliš mnoho nepochopitelného najednou. Lept Mythus. Už od toho zbaběle utíkám, obracím tuhé listy, až konečně narazím na něco krásného, známého, že si oddechnu úlevou: lept nazvaný Oráč. Kozlov! Jak jen je ten strýc Karel báječně trefený! Ve vysokých botách a placaté čepici, s kravským potahem na kozlovském poli. Přesně tak, jak ho tam vídám. Představuji si kozlovská pole a lesy a na všechno ostatní chci zapomenout. Rychle vracím knihu tam, kde jsem ji našla.“ [Švabinský 2002, s. 40, 53]
