Historie: „Umělec zůstal opět v Praze i o letních měsících. Řeší si nyní další list cyklu, nejprve opět v malém formátu a technikou suché jehly, rychle improvisující a tolik poslušné návalu citů. Nazve své thema „Život v pralese“. Je to ten rozbujnělý prales tropické džungle, jaký sobě toho roku tak dokonale kolem sebe vybájil, s obrovitými, na okrajích potrhanými listy jakéhosi zvláštního, jeho vlastního banánovníku, se srdčitými převelikými lopuchami a s hustým příbojem vysokých jazýčkových rákosů. Tentokrát vybujel mu tam však ještě jeden skvělý exemplář jeho osobní tropické vegetace, jakýsi fantasticky strmý, výbojně ztopořený a mohutný, peřestě huňatý, kyjovitý nopál, o jakém čítal, že vydává vůně na kilometry cesty, a do něhož je tu jako nabita všecka napiatá míza pralesa. Tentokrát je nahoře vidět i sytý azur nebe, s prudce letícím zvláštním ptákem, nikoli nepodobným naší strace. Vlastní děj je prostřed listu na zemi: do ostrých hlubokých stínů skrýše pod listy banánovníků unáší vysoký nahý muž, úporně se prodíraje bujným překážejícím rákosím, svítivé tělo ženy, kterou vášnivě líbá v ústa. Je ještě obrácen k nám, ač tváře mu pro ten polibek nevidět, jen vlasaté temeno hlavy, ale v tu chvíli se již otočí směrem do skrýše, aby tam měkce položil nejsladší kořist svého milostného úchvatu. V tom středu listu stíny té skrýše jsou na celé ploše tmou nejhlubší, aby proti ní právě zas co nejzářivěji svítilo nahé ženské tělo. Ona pak se nikterak nevzpouzí a přimkla se k uchvatiteli, ovinula mu těsně hlavu svýma bílýma rukama a přissála se k jeho rtům v jeden dech a žár. Jak tu mluví za všechno prsty obou, zabořené jakoby dravě navzájem do těl! jeho prsty na jejích zádech a pod kyčlí, její v jeho vlasech! Jsou k nerozevření, k neodtržení – v úchvatu zcela vzájemném. Poslušně ustoupily před nimi obrovské traviny, odklánějíce se vpravo i vlevo, daly se pošlapat srdčité listy, a mocný tropický kmen jako by byl jim uhnul vlevo v popředí – cesta je volná k jejich společnému žití Adama s Evou v Ráji. Jen jich dvou z lidí – daleko společnosti, daleko i jejího zápasu v smrtelných křečích Války. Jediný jen svědek přihlíží, kontrastně a úmyslně proti jejich dvojité světlosti černý – bizarní plameňák s dlouhým krkem a baňatým tělem na tenkých nohách. A zase skrze tu vervní pointe-séche vidíme všechnu barvitost džungle. Rytina má prudčí rytmus, mocné a vášnivé zvlnění proti jásavému poklidu dřevorytu Návratu z lovu. Skvělý plavozelený slap olbřímích listů palmových svítí a tmí se, rýsován silnými středními žilami. Kontrasty světel a stínů jsou zde vážné a řízné, plavá světla jsou vysoká a sametové tmy hluboké.“ [Žákavec 1936, s. 76 – 78]
„…Život v pralese (suchá jehla, 1917), na nové variantě motivu Palmového háje, vsazené zase pod obrovské banánové listy. Tento námět únosu není nový v tvorbě Švabinského – vzpomeňme tu podobného motivu na perokresbě Rozkoš z roku 1896. Jaký je tu však rozdíl mezi oním netělesným, duchovním objetím milenců, které spíše zvyšovalo než utišovalo touhu po splynutí, a mezi tímto vášnivým, smyslovým sevřením, stejně neovladatelným jakýmikoli předsudky měšťácké morálky, jako je nezkrotitelná bujnost jeho přírodního rámce.“ [Loriš 1949, s. 114]
„Křehkost techniky, kmitavost kresby ryté jehlou do měděné desky, kdy konečný efekt otisku nelze s přesností předvídat, dávají těmto listům čerstvost prvního nápadu, lehkost invence, pohyb a rytmus. V tomto duchu vznikají v roce 1917 i další dvě suché jehly, Návrat z lovu a Život v pralese jako paralely druhého a třetího listu Rajské sonáty. Oba motivy, milostný příběh muže a ženy a akt divoké síly šelmy, sjednocené vitální energií přírody, se objevují i v šesti drobných leptech alba V pralese.“ [Wittlichová 2002, s. 131]
