Historie: „I nyní radostné srpnové opojení sluncem a ženou dalo vznik vidině exotické v suché jehle, nesoucí po prvé příznačné pro toto Švabinského období jméno RÁJ. Jehla načrtla tu na desce zlehýnka jako pozadí vypiatou parabolu světlého vrchu, kadeřavého listnatými korunami stromů. Prudčeji a hlouběji zarývajíc, črtala popředí, zcela již tropické. Vyrazily tu z levého kouta dva palmové stromy, zadní útlejší s nějakou opicí chutě okoušející plod; přední tlustý, všecek po kmeni zježený odchlíplý dužnatými listy, s rozprostřenou horní korunou, zatím co se níže vyklenuly až k zemi jeho parabolické obrovité, široké a dlouhé listy, na způsob banánovníkových, tvoříce vespod stinnou skrýš. V ní leží, půl v světle skrčenýma nohama, půl v polostínu horní částí těla nahá mladá žena, ruce rozevřeny v gestu antické Orantky…Je viděti její stmělou tvář, ze spoda reflexem osvětlenou pod obočím, pod líčkem i pod spodním rtem – a to jiskření světla v horkém přítmí dává tomu rajský nahému, překvapujícímu zde zjevu ráz svítivé rozkoše a blažené radosti, ráz Evina zjevu v ráji! A Adam je již takřka u ní, brodě se hustou travou k té skrýši dlouhými kroky vysokých nohou, rovněž nahý, vytáhlý a štíhlý, oděný jen věncem květů v tmavých vlasech, s malou hlavou k bradě ostře zúženou, nesoucí tomu svému živému zlatému pokladu tam pod palmou to nejlepší, co skrývá okolní rajská příroda, obrovité hrozny z této země Kanaan, tykvový plod veliký jako hlava. Kozlov či Široký důl a – Ráj! Zde je vše bujnost, přemíra a přebytek, hustá vysoká tráva, přebujelý list palmy s květy i plody. Na světlé ploše takového širokého listu sedí veliký motýl druhu Priamus, a útratnost tropů symbolisuje i vysoká žirafa, s pocuchanou hřívou po celém hřbetě, všecka strakatá nepravidelnými černými skvrnami, tolik tu dlouhá v ploše, protože natáhla svůj tyčkovitý krk až nahoru do samé palmové koruny, ten bizarní kůň-koza tropů, nikoli však již böcklinovský symbol tajemně děsivého mlčení přírody, nýbrž autentický kus z přírodopisu, ku podivu přirozeně zde vyrýsovaný, jen jako o doklad víc té tropicko-rajské zbujnělosti přírody, jejímuž vladařskému rozmaru nezáleží na větší či menší délce krku, na větším či menším strakacení kůže. Nikoli, zde není děsu, zde jest mír, hojnost, sladké ticho, nezastřené slunce a plné světlo, pravý pozemský Ráj!“ [Žákavec 1936, s. 44–46]
„Suchá jehla Ráj (1916) je vstupním aktem řady blaženě vzrušených dějů, v nichž lidská dvojice prožije svoji velikou lásku, nerušenou žádnými ohledy. Pod zalesněným svahem tu kráčí nahý muž, nesoucí v obou rukou bohaté rajské plody, k loži pod banánovníkovými listy, na němž ho očekává žena, půlí těla se vystavující sluneční lázni a půlí se ochlazující ve stínu. Vzpomeneme tu ležící ženy z „Modré rajky“, teskně zahleděné na exotický ptačí zjev, sedící u jejich nohou; v Ráji zaujímá ženino tělo podobnou polohu, avšak s pocity blažené rozkoše ze splněné touhy. Branou, vytvořenou nakloněným pněm palmy a dlouhým tělem žirafy, k ní vstupuje ten, s nímž ji spojilo pouto lásky. Všude je zde místo pro projevy jejich vzrušených citů; nic nebrání rozohněnému milenci, aby si svoji ženu z banánovníkové besídky nepřenesl do Palmového háje (suchá jehla, 1916), kde ji pod korunami palem se svých loktů měkce složí na travnaté lůžko…“ [Loriš 1949, s. 110]
„V letech 1914–1916 se Švabinský jako grafik téměř odmlčel. Mezi sedmi grafikami a jedním plakátem se však objevují tři listy – suché jehly Lov na tygra (1914), Ráj a Palmový háj (oba 1916), které jsou přímou předehrou opusu Rajské sonáty, započatého v roce 1917 a dokončeného v roce 1920. V těchto listech Švabinský vstupuje do světa touhy a snu, vzdáleného od skutečnosti, která je obecně úzkostná a osobně konfliktní. Probíhá první světová válka a Švabinský řeší krizi svého manželství s Elou. Hluboce prožívaný vztah k Anně Vejrychové umělec transponuje do ideálu lásky, míru a hojnosti, do rajského příběhu Adama a Evy. Křehkost techniky, kmitavost kresby ryté jehlou do měděné desky, kdy konečný efekt otisku nelze s přesností předvídat, dávají těmto listům čerstvost prvního nápadu, lehkost invence, pohyb a rytmus.“ [Wittlichová 2002, s. 131]
