Historie: „Jako i jiní čeští umělci po převratu, také Švabinský, a snad on zvláště živě a horoucně, hleděl sloužit novému státu, jak se ostatně tehdy kde jaký talent i ctižádost hlásily k veřejné práci národní. v radosti nad dosaženou svobodou chtěli jsme tenkrát i zvlášť slavně a vděčně oslaviti památku těch, kdož dávno před tímto osvobozením byli účinnými dělníky na poli národním. A právě na rok 1920 připadala památka stoletého výročí narození Josefa Mánesa, umělce, k němuž měl Švabinský, jak jsme již kolikrát viděli, ze současných českých umělců vztah nejintimnější, někdy přímo vztah žáka k Mistru. Přirozeně měl míti na těch oslavách právě on nejvýznačnější výtvarný podíl. Byl to tenkrát takřka celý „Mánesův rok“. Hned v roce předcházejícím 1919 ministerstvo školství a národní osvěty vyhradilo v rozpočtu na oslavy peníz, spolek Mánes již pro své jméno postavil se v čelo akce a Jan Štenc doplňoval přípravy pro vydání souborného díla Mánesova a jeho vědeckého katalogu…Zváno bylo k hlavní slavnosti v Pantheonu Národního musea zvláštní grafickou POZVÁNKOU, leptem od profesora Švabinského…Slavnostní řeč promluvil Mádl a za české umělectvo přednesl Švabinský, rektor Akademie výtvarných umění, významný proslov…Nejzávažnější však výtvarný příspěvek Švabinského k těm oslavám byl jeho PLAKÁT K JUBILEJNÍ VÝSTAVĚ DÍLA MÁNESOVA, která sama byla nejhodnotnější částí celého oslavného programu, obsahujíc odkaz Mánesův v míře dotud neznámé a svolávajíc stále veliký počet návštěvníků na všechna tři místa, kde byla současně pro svou rozsáhlost pořádána, zvláště pak celé proudy účastníků sletu všesokolského. Plakát je zároveň prostý i účinný. Polonahá kyprá žena, s tváří nového ženského typu Švabinskho, klečí pod medaiolonem s hlavou Mánesovou reliefně pojatou, před stěnou drobně zlatem stříkanou jako bledavým repoussoirem. Je pootočena zády, ale tváří hledí na nás, zvedajíc k oběma stranám Mánesova medailonu po palmové ratolesti. Je to distinguovaná pětibarvá litografie v modré, hnědé, zelené, zlaté a červené – červená je draperie halící ženu od pasu dolů.“ [Žákavec 1936, s. 155–156, 160–162]
„V roce 1920 na něho čekala povinnost nad jiné čestná: výtvarně připravit celonárodní oslavy stých narozenin Josefa Mánesa. V leptu na pozvánku udělal Mánesovu hlavu, věnčenou vavřínem. Na plakát, realizovaný barevnou litografií, nakreslil klečící ženu–Annu, obličejem obrácenou k divákovi, v obou rukou drží palmové ratolesti a chystá se jimi ověnčit medailón Josefa Mánesa, orámovaný vavřínovým věncem. Text je vyjádřením základních údajů: Josef Mánes, na řádku pod tím Jubilejní výstava a nato časový údaj: 1820–1920.“ [Páleníček 1984, s. 112]
„…Teprve později jsem přišla na to, že slovem „dřeva“ mínil tata Maxovy dřevoryty Rajská sonáta. Dodatečně jsem se také dozvěděla, jaké rodinné drama proběhlo na pozadí Mánesových oslav. Na Maxově plakátu k výstavě byla totiž alegorická postava v poloaktu, v níž bylo snadné rozpoznat model – moji maminku. Tata, kterého to přirozeně vyvedlo z míry, prohlásil, že Maxe při slavnosti zastřelí.“ [Švabinská 2002, s. 38]
