Historie: „Že malíř podmanil si pro svoje účely už také dřevoryt, jako před tím litografii, lept a suchou jehlu, o tom také svědčí „Milování za měsíční noci“…“ [Volavka 1931–1932, s. 124]
„Lept „Mythu“ byl dělán v prosinci 1920 až v lednu 1921. V tom lednu vrátil se zase Švabinský k vášnivé notě „Sonaty“ dřevorytem „ČAROVNÉ NOCI“ (u Palkovského „Milováni za měsíční noci“). JE to vlastně thematicky číslo „Sonaty“, pro svou odvahu snad v jejím formátu potlačené, ale logicky předpokládané. Autor otiskl toto své erotikon kostkou na japanu jen v deseti ručních tiscích. Pisatel této knihy prohlíží si nyní jeden takový vzácný exemplář, dar umělcův, stavěje jej proti světlu, jak se tento převahou tmavý, noční list takto nejintensivněji rozzáří. Jsme ve tmě jakéhosi pralesa, s hustě porostlou kupovitou horou v pozadí pod mocnými, černými kmeny stromovými a za jedním z nich svítí jako roztřepený silný elektrický zdroj měsíční světlo, ozařující v pozadí onu horu a takřka reflektoricky zasahující v popředí vlevo v rozsvětlené trávě vášnivé spojení dvou milenců, od jejichž bílých nahých těl to jiskřivé, magické světlo jako by zase zpět do tmy vyzařovalo, podobně jako měsícem zachycená místa na vegetaci opět do tmy svítí. Příroda je tu spíše obecně pralesová nežli specificky tropická. Formát je proti vysokému kolmému obdélníku listů „Sonaty“ téměř čtvercový a zářivé, světélkující nokturno dřevorytu je tu pojato v protivě k bílému pleinairu na př. „Srpnové poledne“ úmyslně tak, že úplně volná technika dřevoryjecká tu nechávala čisté dřevo jako největší hloubky, jinde rozsévajíc po neporušeném dřevě množství bílých vrypů i hojně bílých bodů, těch pro zpětně fosforeskování měsíční záře z těl milenců a z míst přímým světlem zasažených. Technicky byl to tedy zas problém pro sebe.“ [Žákavec 1936, s. 202–205]
„Že však je ovzduší stále naplněno erotickou touhou, to naznačuje párek žiraf, symbol věčného plození v přírodě, záhy po tomto leptu (Mythus) znovu odvážně umělcem vyjádřený lidskou dvojicí na dřevorytu Milování za měsíční noci, který představuje vlastně thematicky další číslo Sonaty, pro svou odvahu snad v jejím formátu potlačené, ale logicky předpokládané.“ [Loriš 1949, s. 124]
