Historie: „…Kanoe jsou opět pokračováním obrazu V zemi míru, vlastně jen s tím rozdílem, že postrádají tak vysloveného osobního, nebo nebojme se říci soukromého přízvuku. Jsou to jakési pohledy s poněkud ptačí perspektivy do nitra džungle, která je sice také rájem, ale už poněkud reálnějším. Je blíže skutečné tropické krajině. Umělec se po ní toulá jako nějaký Guliver a nahlíží do jejích tajemných zákoutí, jako když se člověk na louce zahledí do mnohosti drobného života v trávě. Jsou vlastně jedinou houštinou, spletí lodyh, obrovských listů, keřů vzrostlých do velikosti stromů a banánových větví, zveličených do měřítka palem. Tajemná zátočina řeky, po níž neslyšně pluje loďka, působí svou temno hloubkou jako tůň, nad kterou se v nedohledné téměř výšce pnou už v plném slunci vrcholky stromů s letíccími ptáky. Lesk a třpyt je ještě oslnivější na suché jehle, která vznikla na základě malby téhož roku 1929. Sametové hloubky stínů se střídají v nejrychlejším rytmu s vysokými světly na listech banánového lesa, jakousi to dvojí břečťanovou stěnou prolomenou v pozadí černým tunelem řečiště, ztrácejícího se dovnitř obrazu. List není pouhou reprodukcí oleje, je spíš přesněji zaostřeným a na střed motivu namířeným záběrem, jenž podává jen tresť námětu bez dekorativních podrobností (viz na příklad banánovou palmu v pravém horním rohu obrazu).“ [Volavková 1949, s. 54, 57]
„Dozníváním rájů a pralesů jsou vlastně i oleje Milenci v pralese (1927) a Kánoe (1927)…na oleji Kánoe zajímá malíře více vidina tropické přírody s velkými lopuchovými listy a velkým stvolem petrklíče. Lidská dvojice, plavící se po hladké hladině říčky ve stínu pralesa v kánoi, je spíš jen jakýmsi důkazem života v této džungli. K námětu Kánoe se grafik vrátil znovu roku 1929 v suché jehle Kánoe. Na ní prostředí pralesa značně prosvětlil a do divákovy pozornosti více posunul lidskou dvojici.“ [Páleníček 1984, s. 106]
