Historie: „Z téhož roku (1901 – pozn. ed.) jsou kresba uhlem a křídou a pak litografie ANTONÍNA DVOŘÁKA, právě šedesátiletého. Portret je pojat jako obraz v oválu s černými cvikly do čtverce a tím i vyňat z momentnosti skizzového zachycení impresionistického do trvalé obrazovosti. Však i šerosvit podání je nádechu staromistrovského. „Tmavý a žárný crayon“, praví o portretu Mauclair (1911), a dále: „Maska jeho je celá jeho hudba: ty divoké oči, vystouplé, velmi od sebe, ten uzlový nos, ústa plná hořkosti, krátká a hranatá brada pod špičatým vousiskem, obrovské, krásné modelované čelo – to vše působí vůlí, prudkostí, vnitřní exaltací a smyslem pro divoký lyrismus, který je vskutku ovládajícím rysem proslulého českého skladatele.“ Jak patrno, Švabinský proniká až do vnitřní fysiognomie svých portretovaných, kresle při vší přesnosti zrakové analysy i jejich až vidinářskou „vie romancée“.“ [Žákavec 1933, s. 130]
„Objednávky se střídají, přicházejí i menší věci…portréty významných osobností, jež postupně zakládají jakousi národní galerii…Po vánocích portrét Antonína Dvořáka, na který se těšil. Neobtěžoval mistra chůzí do atelieru, docházel do rodiny, do měšťanské rodiny s dospělými dětmi, pečlivě řízené rozšafnou a rázovitou chotí mistrovou.“ [Švabinská 1962, s. 204]
„Jeho čas grafiky nastal až v roce 1906…Tento nástup však předznamenalo ještě několik litografií vytvořených v letech 1900–1901. Kromě krajinných motivů, včetně mařákovské lesní partie, jsou to zejména podobizny, jejichž promyšlené a technicky diferencované postupy svědčí o prvním Švabinského vážném zaujetí grafikou. Portréty známých osobností českého života vytvářejí souvislou kapitolu celoživotního grafického díla Maxe Švabinského. Na jejím počátku vznikají v roce 1900 dvě varianty podobizny Svatopluka Čecha, které stejně jako následující podobizny Jana Nerudy, F. L. Riegera a obě varianty portrétu Antonína Dvořáka (1901) vycházejí z tehdejší Švabinského již rozvinuté portrétní kresby.“ [Orlíková 2001, s. 118–121]
