Historie: „První Švabinského výtvor v roce 1918 byl dřevoryt „VEČER“, obměna oněch grafických listů, na kterých v „rajském“ prostředí milenec unáší svou milou k nočnímu loži v přírodě. Byl to zas v zimě, v lednu, únik do tropického Ráje, večer, při západu nebo hnedle po západu slunce, kdy červené mraky na zelené obloze jsou zploštělé a táhlé. Tentokráte však již grafik-poeta vyšel z těsné houšti džunglové do kraje volnějšího, kdy v zlatu večera vidíme oranžově svítit porostlé kopce a nejsme již dole pod banány, nýbrž z odstupu vidíme celý banánovník, jeho obrovské, takřka sloní listy, zvedající se k obloze ve velikých obloucích, žhavě světlé v horní půli plochy, kdežto dolní polovice dřevorytu je již v hlubokém stínu. Mezi vysokým rákosím tmí se i svítí vosa, na ní je člun, z něhož vynesl štíhlý, ale silný nahý muž dlouhé a vláčné tělo ženy, která jej objímá, a brodí se s ní do úkrytu pod banán. Tou šíří krajinného pohledu a zvláště značným podílem oblohy, která nabývá pohybu táhlými tmavojasnými oblaky o podobách jakýchsi gigantických nohatých ptáků či dlouhých ryb, vešla do listu jistá vysoká nálada, velebně dekorativní duch (-„dřevoryt ten sleduje v první řadě cíl dekorativní“, praví tu V. Volavka, na uv. m.-), a je to jakási hymnická oslava blažené rajské krajiny, v níž tentokrát dvojice lidská je drobného měřítka, ale důvěřivě vchází pod ochranu této bujné, nedotčené přírody. Zde idyla milenecká zapojuje se do velebné ódy na přírodu. Ta příroda pak je již velmi rozdílná od klasicisující v „Arkadii“, třebaže i tu jsou styčné znaky: dekorativní vrch v pozadí, mohutný strom – co však bylo v „Arkadii“ parkového, je zde vskutku sugesce volných trópů…“ [Žákavec 1936, s. 98–100]
„Motiv únosu se hned na začátku roku 1918 vrací znovu v dřevorytu Večer. Milenci tentokráte připluli na loďce a muž si z ní odnáší ženu do černého stínu keřů, nad nimiž se opět tyčí mohutný banánovník. Krajina se tu rozrůstá k většímu záběru než na předchozích listech: v levém pozadí se zdvihá zalesněný skalnatý kopec, za ním vpravo je viděti hřbet ještě dalšího, a nad nimi se klene tmavá obloha, rozříznutá třemi úzkými pruhy obláčků.“ [Loriš 1949, s. 116]
„V Maxově pracovním programu byly menší dřevoryty určeny pro kozlovský klid a ticho v chaloupce. Tuto zimu roku 1917 pracoval v Kozlově na třech malých dřevorytech…Třetí dřevoryt „Večer“, v malém formátu, má náladu z večerní scény v pralese.“ [Švabinská 1962, s. 348]
