Historie: „…Druhá suchá jehla toho léta, provedená dne 29. července, je známa pod jménem OTAKÁREK OVOCNÝ (nebo Otakárek veliký), protože předvádí dva exempláře tohoto největšího motýla českého léta – Papilio podalirius – na větvici rozkvetlé lípy. Zcela dole jsou v úzkém pruhu české žně s tmavým sekáčem a s nástinem ženy sbírající pokosené obilí, někde na poli u Kozlova, blízko obzoru, kdy hned za lánem vyvěrají kyprá oblá letní oblaka. Nadtím v středním pásu plochy a zároveň do popředí trčí konec větve s neviditelné jinak lípy, rázně vyrytý hlubokým zadrhnutím jehly, všecek obalený listím a květy, k nimž slétají včely, víříce křídly, znásobenými v illusi opravdové vibrace jakýmsi rozmazáním obrysů. Na bujné přehoušli lipových listů a květu pyšní se pak nádherný otakárek, rozevřev na plno svá žíhaná křídla s ostruhami, zatím co jiný v profilu ssaje ze spoda, zcela již na konci větvice. Tato větev, vpravo říznutá a tedy bez kmene, zdá se po japonsku tkvěti sama na nebi, které před ní i nad ní je všecko nakypělé bělostnými oblaky, v jejichž prohybu jako na nejměkčím peří lenoší ženský akt, celý světlý, až na zastiněnou hlavu (jako byla již zastíněna hlava ženy a zato v plném světle plál její bohatý život v Žlutém slunečníku, ve Slunovratu nebo v Návratu z lovu). Právě ta protiva zastíněné hlavy a plně ozářeného kyprého těla sugeruje letní bujnost a žár, jako zas krátké a spodní stíny ukazují na nádheru letního poledne, hodiny zvláště umělci milé, kdy se lijí shora horké paprsky nezřeného slunce, jejichž prudký světlý liják je napovídán ostrými šikmými rysy grafikovy jehly a jejich sálavá síla je technicky dána kontrastem sytě tmavého jádra horního oblaku k jeho svítivému okraji proti azuru. Komposičně list vznikal vlastně tak, že kreslíř jako by v chůzi postupně zachycoval dvě imprese: krajinku se žněmi dole, pak větev lipovou s motýly, načež vybájil měkkou, pěnově růžovou ženušku na oblaku. Jestliže dvě vrstvy komposice jsou právě imprese, jejichž momentnost je měřena fází pohybu sekáče dole, dělena kmitáním včel a vydržena rozpětím křídel otakárka, ta kráska tam nahoře, ležíc či houpajíc se na vzdušném hamacu – jahoby Hugova „la Belle indolente“ – nezná, zdá se, času, vytržena z proměněných podmínek země do nedotknutelného světa snu.“ [Žákavec 1936, s. 82–85]
„Profilový portrét má v sobě cosi radostného stejně jako suchá jehla „Otakárek ovocný na lipovém květu“, jež byla předchůdcem portrétu. Nebylo divu, vždyť horké léto 1917 oblévalo dlouho naši chaloupku vlnami vonného vzduchu kvetoucích lip, tak typického pro českou vesnici, tak sladkého pro celoživotní upomínku.“ [Švabinská 1962, s. 347]
