Historie: „…třetí z těchto leptů rozbíhá se do většího formátu, přesto, že byl kreslen přímo na desku venku, v přírodě. Je přitom ku podivu, jak hutné, pečlivě vypracované, ba monumentální formy se tu dostává grafickému přepisu umělcovy imprese z letní kozlovské přírody, kde v travnatém úvalu, uzavřeném mohutnou skupinou stromů, usedla společnost letních hostí. Je s nimi i ztepilá, bíle oděná dáma s bílým slunečníkem, jež tvoří obratně volené těžiště obrazu. V temně modrém nebi vysoko se tyčí kupy bělostných oblak, jaká nadále budou příznačná pro Švabinského letní motivy, jak poznamenává Žákavec. Námět, který se zdá jakoby českou předzvěstí „Arkadie“ z roku 1913, zpracoval umělec po druhé příštího roku 1907. Obrátil komposici, změnil poněkud formát nepatrným potlačením popředí a zvýšením oblohy, a dodav větší vznosnosti a sevřenosti oblakům i skupině stromů, dal celku ještě více monumentality, ale i jakési dramatičnosti rozmanitější hrou světel a stínů v travnatém terénu. Tak vznikl mohutný lept Velký letní den, Švabinského první velká synthesa české krajiny v oblasti ryzí grafiky.“ [Květ 1950, s. 19]
„Konečně zakotvil před nehlubokou roklí pod vrcholem Kozlovského kopce, kde vyrůstal zdivočelý javor, lámaný každou vichřicí, krušený surovými mrazy. Nebyl to jediný strom, byla to jakási stromová drúza. K silnému a pevnému, zřejmě jen zvolna a těžce sílícímu kmeni javoru přilnul slabý kdysi jeřabec s mnohými odnožemi. Zespodu oba byly spolu obejmuty hustým hlohovým podrostem. Sílily v družné lásce, navzájem se podporujíce a ochraňujíce v boji proti nepřátelským silám v přírodě. Ve své trojité pospolitosti jejich silueta nabyla bizarního členění. Ta malá rokle Švabinského vábila svým jediným, křečovitě pokrouceným stromem, jenž i dnes po padesáti letech setrvává nezměněně na svém místě…Velká rokle byla mohutná, jak se kdysi proryla na západním svahu Kozlovského kopce. Její boky se rozvíraly do šířky při svém svažování, až po jejích svazích vyrostly chalupy a malé statky, zahrady a pole a v jejím prorytém dně se dral z jara v divokém bezohledném chvatu zurčivý potůček, než se skryl v lesním šeru zeleného Dolíka. Velká rokle nebyla zalesněna, měla však mnoho ztepilých stromů s bohatými, se samozřejmostí majestátu rozloženými korunami. Po několik let miluje Švabinský svůj krajinný motiv, jenž se mu vykrystalisuje v definitivní, do všech podrobností dobře známý, obdivnou láskou opředený úsek krajiny. Rokle mu bude po několika letech modelem pro velký lept „Letní den“…Kozlovská rokle, v pravěku vyrytá na úpatí kozlovského kopce, vždy láká k tajemným dohadům, jak ostatně celý kopec z kozlovské strany. Není tedy divu, že rokle hluboce zapůsobila na Maxovu fantasii. Titěrný pramének v letní době, vytryskl na jaře bouřlivě a prozrazoval bohatá blahodárná zřídla podzemních vod, jež živily šťavnatou, vlhkem dýšící spleť listnatých stromů a keřů a staly se potěšením jeho malířského zraku. Každé léto dovedl si najít v rokli zajímavý motiv pro svou kresbu. Letos se tedy synthesa všech těchto malířských dojmů měla uskutečnit v grafickém listu. Byla to téměř dvouměsíční práce, než po všech pokusných kresbách detailů, po zkušebních leptech, kdy zkoušel i mezzotinto, vytvořil definitivní lept, s kterým byl spokojen. Nejprve nakreslil tužkou i perem celou komposici na papír podle přírody s náležitým zdůrazněním valérových kontrastů. Pak kreslil jehlou na plotnu a současně leptal. Jako figuralista nemohl neoživit krajinu lidskou účastí. Byli jsme tedy vyzváni k vycházce do rokle s příkazem pro náš úbor, v němž má převládat světlá barva. S veselou náladou jsme se vydali do rokle na druhém konci vesnice: Rudla, já, Milka a malá Ička. Bluzy a Rudlova košile byly bílé, já v bílých šatech s rozevřeným krajkovým slunečníkem, jenž se na leptu vtiskl do boecklinovsky temné lesní houštiny. Celé skupině živelně nad pramenem vyrostlých stromů vévodí mohutný mařákovský buk, ozdoba našich selských, a zvláště panských lesů. K němu se druží jilmy, jasany, olše i klen, kupředu si poskočil mladý jeřáb, jak je jeho zvykem, a tenké pně mladých boučků rýsují do temnoty houštiny ladné křivky. Po horizontální linii v krajině vede cesta „příčnice“, tajná stezka kdysi prchajících exulantů, jež se nikde nedotkne vesnice. Po jedné straně stromové skupiny vykukuje v pozadí lyrický „Ferdův háj“ s mechovými koberci pro tanec lesních žínek, s druhé strany „Šimkův borek“, vrcholný bod našeho kraje. Žně už se chýlily ke konci, když Švabinský uložil své grafické rekvisity a vyleptanou zinkovou plotnu „Letního dne“ do pevné bedýnky a hned, jak bylo jeho zvykem, dal se do příprav pro olejomalbu „Modrá rajka“, na které pracoval v podkroví v chaloupském „kufru“.“ [Švabinská 1962, s. 236–237, 282–283]
