Historie: „V letech 1906 a 1907 pak vznikají dvě práce (obě hned v několika variantách), jež vtiskují nové zaměření do Švabinského spiritualismu, obohacujíce ho o několik nových rysů. Jsou to Pieta a Před snímáním z kříže. Jimi vstupuje Švabinského imaginace v oblast, inspirovanou náboženskými náměty, jež se později do jeho tvorby několikrát vrátí. Při tom to nejsou náboženské obrazy v pravém slova smyslu: náboženský námět je tu jen ideou, která přenáší do jiného, spirituálního světa příběh, inspirovaný zážitkem (jako je tomu v „Pietě“), nebo do současnosti přenesený (v leptech „Před snímáním z kříže“). Prostředí, do kterého Švabinský tyto výjevy vsadil, je vzato z nejbližšího okolí umělcova, „Pieta“ je dokonce tragickou obměnou „Náčrtu k rodinnému portrétu“, z něhož přejímá situování výjevu pod okno venkovské chalupy, postoje i charakteristiku některých postav. Onen tragický rys je další novum, s nímž se v tvorbě Švabinského setkáváme, rys, který zde po prvé zazní, avšak zároveň i dozní. Obě komposice jsou symbolickým výrazem bolesti, hrůzy a zděšení nad tragickou smrtí člověka, vyrvaného z kruhu rodiny, výjevy, naplněné tíživou atmosférou, jež je přenáší do jiného, nereálného světa. První, akvarelovaný náčrt k „Pietě“, a jednu variantu v leptu umístil Švabinský do rámce slunného podvečera, který v dlouhých stínech opakuje obrysy postav na stěně chalupy, pro dvě druhé leptané varianty tohoto námětu zvolil však hlubokou noc, v níž světlo lucerny ozařuje magickým světlem scénu, ponořenou v atmosféru duševní trýzně a bolesti. Rovněž výjev „Před snímáním z kříže“ provedl Švabinský leptem ve dvou variantách, umístiv jej před hluboké hvězdnaté nebe, s postavami přízrakovitě osvětlenými září ohně. Ani tento obraz není obrazem biblickým, třebaže je tu Kristus na kříži, nýbrž parafrází biblického námětu, přeneseného v jinou myšlenkovou oblast. Obě scény, ač v základě reálné, s postavami ze současnosti, jsou proniknuty spirituálními tendencemi, jež je z anekdotického příběhu povyšují v oblast symbolickou. Vlivy prerafaelistické už jsou zcela překonány, umělcova vůle o obrazové vyjádření duchovnosti jsoucna se projevuje novým obsahem i novou formou.“ [Loriš 1949, s. 62–64]
„Do Prahy jsme se vraceli bez babičky, bez bytosti, jež byla stále s námi, žila vedle nás a teď odešla navždy. Švabinský komponuje současně dva motivy z katolické mystiky „Pietu“ a „Před snímáním s kříže“. Což je možné, aby zcela přirozený osudový zásah mohl rozetnout i vnitřní svět tvůrčí osobnosti tak hluboce, že opouští, i když jen dočasně svůj svět životních radostí a oddává se metafysickému dumání o věčné záhadě života a smrti?…Druhým, čistě výtvarnickým impulsem ke komposicím byl nesmazatelně silný dojem z Rubensova obrazu „Snímání s kříže“ za letošní cesty po Holandsku a Belgii…O vánočních prázdninách v Kozlově pracuje na velké grafické plotně, na leptu „Pieta“. Komposice pro lept má večerní osvětlení a oproti akvarelu jsou některé figury vyměněny. Jen náš Jeliváš na obou komposicích stejně je účasten rodinného žalu. Stojí uprostřed skupiny, jeho pomalé plížení k lidem a nepatrně pozvednutá hlavička vyjadřují účast a jeho chvostík, smutně pokleslý, smutek i strach.“ [Švabinská 1962, s. 265–266, 275]
„Rok 1906 připomněl třísté výročí Rembrandtova narození. Volné směry přinesly kromě literárních příspěvků i soubor reprodukcí Rembrandtových obrazů a grafik, mezi jiným i nejvýznamnějších leptů Kalvárie a Snímání z kříže. Vcítění do duchovního i lidského dramatu v Rembrandtových biblických námětech zapůsobilo zejména na větší Švabinského kompozice z roku 1906, na lepty Před snímáním z kříže a obě varianty Piety…Švabinský, podobně jako v leptu Před snímáním z kříže, přenesl scénu do přítomnosti, na dvorek kozlovského stavení, kde se shromáždila skupina nejbližších, vlastně členů rodiny Vejrychovy ve smutku nad odchodem babičky…“ [Wittlichová 2002, s. 126–127]
