Historie: „…V prosinci roku 1906 jal se Švabinský, když se byl od května intensivně dal do leptání, řešit svůj motiv Piety leptem, a to v pojetí nočním. Je to nejprve MALÁ PIETA: zde u nohou Kristových klečící žena kolísavě osvětluje mrtvé tělo lucernou, vytvářejíc rembrandtovský šerosvit. Předtím zářijový lept Noci vyzkoušel již takové osvětlení na impresi z Kozlova, jak kdosi svítilnou osvětluje selský vůz na nádvoří statku, zatím co se veliká vejrychovská lípa rysuje v siluetě proti hvězdné obloze. V leptu Piety je to vše vzrušeno ve výjevy žalu a pláče: tělo Kristovo pozvedá muž mystické tváře, nohy objímá plačící žena, po straně stojí rovněž plačící jinoch, uprostřed hledí k mrtvému pes se zataženým v hrůze ohonem.“ [Žákavec 1933, s. 170–171]
„V letech 1906 a 1907 pak vznikají dvě práce (obě hned v několika variantách), jež vtiskují nové zaměření do Švabinského spiritualismu, obohacujíce ho o několik nových rysů. Jsou to Pieta a Před snímáním z kříže. Jimi vstupuje Švabinského imaginace v oblast, inspirovanou náboženskými náměty, jež se později do jeho tvorby několikrát vrátí. Při tom to nejsou náboženské obrazy v pravém slova smyslu: náboženský námět je tu jen ideou, která přenáší do jiného, spirituálního světa příběh, inspirovaný zážitkem (jako je tomu v „Pietě“), nebo do současnosti přenesený (v leptech „Před snímáním z kříže“). Prostředí, do kterého Švabinský tyto výjevy vsadil, je vzato z nejbližšího okolí umělcova, „Pieta“ je dokonce tragickou obměnou „Náčrtu k rodinnému portrétu“, z něhož přejímá situování výjevu pod okno venkovské chalupy, postoje i charakteristiku některých postav. Onen tragický rys je další novum, s nímž se v tvorbě Švabinského setkáváme, rys, který zde po prvé zazní, avšak zároveň i dozní. Obě komposice jsou symbolickým výrazem bolesti, hrůzy a zděšení nad tragickou smrtí člověka, vyrvaného z kruhu rodiny, výjevy, naplněné tíživou atmosférou, jež je přenáší do jiného, nereálného světa. První, akvarelovaný náčrt k „Pietě“, a jednu variantu v leptu umístil Švabinský do rámce slunného podvečera, který v dlouhých stínech opakuje obrysy postav na stěně chalupy, pro dvě druhé leptané varianty tohoto námětu zvolil však hlubokou noc, v níž světlo lucerny ozařuje magickým světlem scénu, ponořenou v atmosféru duševní trýzně a bolesti. Rovněž výjev „Před snímáním z kříže“ provedl Švabinský leptem ve dvou variantách, umístiv jej před hluboké hvězdnaté nebe, s postavami přízrakovitě osvětlenými září ohně. Ani tento obraz není obrazem biblickým, třebaže je tu Kristus na kříži, nýbrž parafrází biblického námětu, přeneseného v jinou myšlenkovou oblast. Obě scény, ač v základě reálné, s postavami ze současnosti, jsou proniknuty spirituálními tendencemi, jež je z anekdotického příběhu povyšují v oblast symbolickou. Vlivy prerafaelistické už jsou zcela překonány, umělcova vůle o obrazové vyjádření duchovnosti jsoucna se projevuje novým obsahem i novou formou.“ [Loriš 1949, s. 62–64]
„Do Prahy jsme se vraceli bez babičky, bez bytosti, jež byla stále s námi, žila vedle nás a teď odešla navždy. Švabinský komponuje současně dva motivy z katolické mystiky „Pietu“ a „Před snímáním s kříže“. Což je možné, aby zcela přirozený osudový zásah mohl rozetnout i vnitřní svět tvůrčí osobnosti tak hluboce, že opouští, i když jen dočasně svůj svět životních radostí a oddává se metafysickému dumání o věčné záhadě života a smrti?…Druhým, čistě výtvarnickým impulsem ke komposicím „Piety“ a „Před snímáním s kříže“ byl nesmazatelně silný dojem z Rubensova obrazu „Snímání s kříže“ za letošní cesty po Holandsku a Belgii.“ [Švabinská 1962, s. 265–266]
„Uprostřed hledání výtvarných námětů se v prvé řadě leptů ozval i motiv biblický – motiv Piety…Do opěvování hodnot života a krásy přírody se najednou ozval tón tragický. Co bylo příčinou, že se Švabinský obrátil do této námětové oblasti, se jen dohadujeme. Tradice mluví o tom, že kompozice Pieta a Před snímáním z kříže byly odrazem tragické události v kozlovském vesnickém prostředí. Prý to byla tragická smrt mladého muže. Vyskytl se i názor, že listy jsou reakcí na obraz Eduarda Muncha Výkřik, vystavený v Praze roku 1905. Pravděpodobnější však je, že oběma listy Švabinský reagoval na poznání díla Rembrandtova. Pieta je zajímavá i tím, že ve skupině truchlící nad tělem mrtvého Krista jsou členové rodiny Vejrychovy, jak jsme je poznali na Velkém rodinném portrétu. Mezi nimi je i babička Dapeciová, která už tehdy nežila. Možná že Švabinský udělal Pietu i k připomenutí její památky. Lept souvisí s akvarelovou Pietou z roku 1906.“ [Páleníček 1984, s. 84]
