Historie: „Podobizna F. X. Šaldy je nejenom jedním z nejlepších portrétů Švabinského, nýbrž náleží ve své citlivosti a fragilitě, břitkosti kresebné i psychologické k nejlepším podobiznám, jež byly vytvořeny v našem umění té doby.“ [Volavka 1931–1932, s.106] „A nyní onen leptový portret F. X. Šaldy…Mauclair mluví o „naprosto obdivuhodném, nezapomenutelném leptu delikátního esthetika Šaldy“. Píše: „Vše tu dospívá k nejsilnějšímu projevu individuálního charakteru. Připojení a forma ucha, tak podivně utvářeného (je pokrouceno jako zavíjející se konec houslí), způsob, jak se oční důlek spojuje s vrchem líce, podání neposlušných vlasů, plochá modelace čelistí, vše je individualisováno, a bolestná, snivá, nonšalantní a nekonečně znavená jakost pohledu je překvapující. Ale výraz tohoto obličeje člověka rafinovaného, nervosního, neklidného, přemýšlivého, rozčarovaného jest ještě prodloužen a komplikován sklonem hlavy, únikem ramen, příliš útlých na poměry celého těla, štíhlého a pohublého, způsobem, jak spadají paže, subtilní analysou dlouhé křehké ruky, dolů visící a která má, smím-li tak říci, touž fysiognomii jako sama tvář. Vše, i to schválné nedodělání obleku, trupu, druhé paže v bledých tazích leptu přispívá k celkovému dojmu elegantní nedbalosti, únavy těla i duše. Dokument psychologie právě tak jako umělecké dílo.“ [Žákavec 1933, s. 182–184] „Po prvních pokusech v leptu vrátil se Švabinský k této technice (kromě jediného nového pokusu v roce 1901) zase až v roce 1906…Nejvýznačnějším představitelem tohoto odvozeného způsobu grafické práce je portrét F. X. Šaldy, v němž došel Švabinský až k hranici technických a výrazových možností; při tom po stránce charakterisační tu vytvořil jedno ze svých nejvýznamnějších děl portrétních.“ [Loriš 1949, s. 148] „…Mnohem více uspokojení přinesl Švabinskému téhož roku jiný jeho leptaný portrét. Je to známá podobizna F. X. Šaldy. Švabinský a Šalda byli přáteli z Mánesa a pro členy tohoto spolku byl Šalda respektovanou autoritou. Kulturní veřejnost ho znala především jako kritika, obávaného pro jeho ostrý kritický spár. Štenc i jiní mánesáci naléhali na Švabinského, aby Šaldu portrétoval. Nebylo zapotřebí dlouhého přemlouvání. Švabinský si Šaldy vážil a viděl v něm již tehdy vedoucí osobnost našeho kulturního života. Šalda tedy začal chodit k Švabinskému do ateliéru a ten ho kreslil perem. Kresba se mu povedla, jak byli oba přesvědčeni, nad jiné dobře. Je na ní vidět, jak Švabinský byl Šaldovým zjevem hluboce zaujat, zejména jeho citlivostí i výbušnou vznětlivostí, rysem únavy básníka i břitkostí kritického myslitele. Napřed si při práci naznačil obrys těla a vypracoval hlavu. Pak přešel k pravé, volně visící ušlechtilé ruce, která ho kreslířsky vábila svou modelací. Když ji udělal, nechal kresbu být. Podobizna byla úplná, i v pouhém naznačení všeho zbývajícího. Když byla reprodukována ve Volných Směrech, vzbudila živý ohlas. Švabinský ji pak podle obrácené fotografie překreslil na měděnou desku a vyleptal.“ [Kaušitz 1959, s. 49] „První práci v Praze, portrét F. X. Šaldy, kreslí na plotnu v horečném nadšení. Střetly se tu dvě osobnosti, vědecká, pátravá a básnickým duchem nadaná osobnost Šaldova a Švabinského mistrovství, jež dovede tyto vlastnosti vidět prismatem obdivné úcty a citem ke spřízněnému duchu. Ušlechtilá technika leptu, jež je schopnější než perokresba na jarním portrétu F. X. Šaldy, aby vyjádřila tyto subtilní záchvěvy, přispěla k sugestivnímu dojmu, jakým portrét působí. S motýlí lehkostí pracoval na této plotně nezatížen problémy, jež skýtá živá bytost dosud neprozkoumaná ve svých kresebných záhadách.“ [Švabinská 1962, s. 274] „Do řady portrétů patří i podobizna F. X. Šaldy, mistrovské dílo Švabinského grafika. Na něm autor zachoval – vedle perokresby – svou ostře viděnou psychologickou studii podoby jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury.“ [Páleníček 1984, s. 84] „Od roku 1906 je Švabinský zaujat leptem, s nímž jej sbližuje jeho suverénní perokresba. Nejcennějším výsledkem Švabinského grafického portrétu , nejen tohoto období, je lept z roku 1906, zachycující sedící polopostavu spisovatele a kritika F. X. Šaldy. Šaldova intelektuální výlučnost a fyzicky zajímavý zjev podnítily Švabinského k vrcholnému výkonu, který byl současníky zaujatě hodnocen.“ [Wittlichová 2002, s. 122]